Slovník pojmů a jmen

V odvetě za otevřená vystoupení českého lidu proti nacistické okupaci, která vyvrcholila demonstrací 28. října 1939 a protesty studentů na pohřbu Jana Opletala (zemřel 11. listopadu 1939 na následky střelného zranění utrpěného na zmiňované demonstraci), zakročili nacisté na pokyn Adolfa Hitlera proti českým vysokým školám a vysokoškolským studentům. V ranních hodinách 17. listopadu 1939 přepadlo gestapo, posílené dalšími represivními složkami, největší studentské koleje v Praze, jakož i Sušilovy a Kounicovy koleje v Brně. Devět studentských funkcionářů bylo popraveno, dalších 1 200 studentů putovalo do koncentračního tábora Sachsenhausen. České vysoké školy byly uzavřeny. V roku 1941 byl 17. listopad v Londýně vyhlášen Mezinárodním dnem studenstva.

Manifestační vystoupení českého lidu proti německé okupaci, k němuž došlo v den 21. výročí vzniku samostatné Československé republiky. Na jeho přípravě se podílely obě složky domácího odboje – komunistická i demokratická (národní). K největší demonstraci došlo v Praze, kde v ulicích protestovalo na 100 000 lidí. Rozsahem akcí byli zaskočeni sami nacisté, kteří užili místy ostré střelby proti protestujícím. Té padli za oběť dělník Václav Sedláček a student Jan Opletal.

Po 1. světové válce vedoucí osobnost německé nacistické strany (NSDAP). V roce 1933 se po jejím úspěchu ve volbách v době Velké hospodářské krize stává německým říšským kancléřem. Od roku 1934 užívá titul Vůdce. Spolu s dalšími členy NSDAP proměnil Německo v totalitní stát, který pronásledoval, věznil a vraždil své odpůrce a také dle nacistů rasově méněcenné skupiny obyvatel (Židy, Romy apod.). Nese spoluzodpovědnost za rozpoutání 2. světové války a smrt milionů nevinných lidí. Spáchal sebevraždu v dubnu 1945 ve svém berlínském bunkru těsně předtím, než byl Berlín dobyt sovětskou armádou a Německo kapitulovalo.

Okruh českých žurnalistů, kteří v době po 15. březnu 1939 vystoupili s nabídkou aktivní spolupráce s okupanty. Publikovali a jinak veřejně vystupovali v duchu nacistické germanizační politiky v Protektorátu. Mezi nejznámější aktivistické novináře patřili Karel Lažnovský, Emanuel Vajtauer, Vladimír Krychtálek, Vladimír Ryba, Václav Crha, Karel Werner ad.

(1880-1942). Československý voják a politik, armádní generál In Memoriam. Za 1.světové války bojoval v československých legiích ve Francii, po návratu do vlasti se dal do služeb nově vznikající československé armády. Po podepsání Mnichovské dohody se stal ministrem dopravy ve vládě Rudolfa Berana. 27. dubna 1939 se stal předsedou druhé protektorátní vlády. Podílel se na formování vojenského odboje (Obrana národa), spolupracoval s hlavními složkami demokratického odboje a byl ve spojení s československou zahraniční reprezentací vedenou Edvardem Benešem. 27. září 1941 byl zatčen gestapem a krátce nato německým soudem odsouzen k smrti. Vykonání rozsudku bylo však odloženo a Alois Eliáš byl vězněn v Praze na Pankráci. Popraven byl až 19. června 1942 v době heydrichiády.

Vykonán 27. května 1942 členy desantu Anthropoid Janem Kubišem a Jozefem Gabčíkem, v zatáčce pod libeňskou Vychovatelnou. R. Heydrich zemřel na následky zranění 4. června 1942.

Jedno ze tří největších a nejdůležitějších střetnutí německých vojsk a Rudé armády ve druhé světové válce. V bitvě vedené o strategicky důležité město Stalingrad na řece Volze porazila sovětská vojska německou 6. armádu polního maršála Friedricha Pauluse. Nevratné lidské i materiální ztráty wehrmachtu přispěly k zvratu ve vývoji války na východní frontě ve prospěch Sovětského svazu.

Souvisel s tzv. stanným právem. První stanné právo v době Protektorátu, od 28. září 1941 do 20. ledna 1942, vyhlásil R. Heydrich. V jeho průběhu stanné soudy odsoudily k smrti 486 mužů a žen, 2242 předaly gestapu, tj. odeslali do koncentračních táborů. Po atentátu na R. Heydricha 7. května 1942 zavedeno znovu (tzv. druhé). Do 3. července, kdy bylo odvoláno, mu padlo za oběť 1585 popravených osob (včetně 173 obětí lidického masakru). Období represí vyvolané nacisty v odvetě za atentát je také označováno jako heydrichiáda.

Také nazývané Květnovým povstáním českého lidu. K ozbrojenému vystoupení proti německé okupaci došlo v prvních květnových dnech roku 1945. Začalo 1. května v Přerově a pokračovalo v dalších městech a obcích Čech a Moravy. 5. května vypuklo povstání v Praze, kde se moci ujala revoluční Česká národní rada. Povstání bylo provázeno protiněmeckými sabotážemi, ale i otevřenými střety s jednotkami wehrmachtu a SS. K incidentům mezi povstalci a ustupujícími Němci docházelo ještě několik dní po německé kapitulaci z 8. května 1945. Českého povstání se zúčastnilo asi 100 000 lidí, z nichž na 8 000 padlo (z toho 3 700 v Praze). Jeho nejvýznamnějším přínosem bylo rozložení zázemí německé armády operující v českých zemích, která byla nucena své frontové jednotky odpoutat na východě od nepřítele (Sovětské armády) ve snaze o urychlený přesun na západ do amerického zajetí. České země tak byly ušetřeny hrůz a ničení, které by souvisely s přechodem fronty přes jejich území.

Již v době první československé republiky existovaly na okraji politického a ideového spektra společnosti skupiny československých občanů hlásících se k fašistické ideologii. Mezi nejznámější subjekty patřily Národní obec fašistická či Vlajka. Po okupaci českých zemí nacistickým Německem byla nejaktivnější skupinou právě pronacistická organizace Vlajka. Okupační moc ovšem politické, mocenské, ale i propagandistické nároky českých fašistů cíleně opomíjela, až jejich činnost na konci roku 1942 téměř zastavila.

Česká národní rada. Ústřední orgán českého hnutí odporu, který byl vytvořen na konci dubna 1945. ČNR se postavila do čela Květnového povstání českého lidu, převzala politickou moc na konci okupace. Po ukončení druhé světové války se 11. května 1945 rozešla, aby předala vedení země představitelům československé vlády.

Zakládány od počátku 90.let 19.století jako tělovýchovné kluby sdružující zájemce o sportovní aktivity z řad dělnictva, kteří ideově nesouhlasili s politickým angažováním vedení Sokola. Byly ideově i personálně svázány se sociálnědemokratickým hnutím. V roce 1902 se sdružily ve Svaz dělnických tělocvičných jednot. V době Protektorátu jejich tělovýchovná činnost nebyla zastavena a řada z nich pracovala pod Kuratoriem pro výchovu mládeže. Po únoru 1948 jako samostatný subjekt zanikají a obnoveny jsou opět až v 90. letech 20.století.

Také Druhá republika. Existovala od 1. října 1938 do 14. března 1939, tj. od obsazení československého pohraničí nacistickým Německem do vyhlášení Slovenského štátu.

Největší válečný konflikt v dějinách lidstva. Rozpoutalo ji nacistické Německo napadením Polska 1. září 1939. Válka probíhala v Evropě, v Africe, na Blízkém i Dálném Východě, na obou oceánech. Postupně se do ní zapojily všechny světové velmoci i mnoho dalších zemí. V Evropě skončila 8. května 1945 úplnou porážkou Německa. Japonsko (spojenec Německa) kapitulovalo až 2. září 1945.

Po Mnichovské dohodě uzavřené 30. září 1938, jíž byla část československého pohraničí připojena k Německu, opustil prezident Edvard Beneš území republiky. V roce 1939 se usídlil v Londýně, kde se postupně rodila československá zahraniční vláda, která byla v průběhu války uznána Spojenci. Londýnská reprezentace představovala rovněž centrum československého zahraničního odboje.

Toto pracovní komando vězňů z Policejní věznice Terezín připravovalo v letech 1941-1942 podzemní prostory bývalého Labsko-zámeckého pivovaru v Litoměřicích pro válečnou výrobu. V r. 1944 zde podnik s názvem Albis-Werke rozjel výrobu vrtulí letadel.

(1893-1945). Narozen v Praze. Za první světové války padl do ruského zajetí a záhy nato vstoupil do srbské dobrovolnické divize, z které pak přešel do tvořících se československých legií. Po návratu do vlasti zůstal v armádě. Ve 30. letech po mnoha profesních i soukromých peripetiích získává místo na Vysoké škole válečné a působí též jako vojenský publicista. Dosahuje hodnosti plukovníka. Je velitelem čestné stráže u rakve T. G. Masaryka. Po podepsání Mnichovské dohody, s kterou ostře nesouhlasí, se stává odpůrcem kapitulantského postoje československé vlády a Edvarda Beneše. Po zřízení Protektorátu se obává, že bude za své postoje v době 1. republiky zatčen. Místo toho je mu však okupanty nabídnuta spolupráce na propagandistickém poli, kterou přijímá a působí jako publicista. V lednu 1942 se stává ministrem školství, v květnu 1942 pak také předsedou Kuratoria pro výchovu mládeže. Po vypuknutí Pražského povstání spáchal sebevraždu.

Emil Hácha (1872-1945) byl prezident Česko-Slovenské republiky (1938-1939) a státní prezident Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945). Narodil se v Trhových Svinech v rodině berního úředníka. Stal se uznávaným právníkem, v letech 1925-1938 stál v čele Nejvyššího správního soudu. Do zatčení předsedy protektorátní vlády Aloise Eliáše v září 1941 a příchodu Reinharda Heydricha se Hácha snažil podporovat české kulturní aktivity a brzdit nacistický germanizační tlak. Poté však postupně rezignoval, jeho fyzický i duševní stav byl zcela podlomen. Po osvobození republiky byl v květnu 1945 zatčen a internován ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci, kde 27. června 1945 zemřel.

Věnoval se novinářské činnosti od 20. let dvacátého století. Patřil mezi nejpopulárnější české reportéry. Od podzimu 1938 v rozhlase veřejně vystupuje proti A.Hitlerovi. V době, kdy se nacisté snažili pro sebe získat populární publicisty, aby tím napravili své renomé ve světě, je Kocourkovi v březnu 1939 nabídnuta možnost komentovat z balkónu pražského hotelu Šroubek přehlídku wehrmachtu na Václavském námestí. Kocourek přijal a předstíráním špatné znalosti němčiny Němce zesměšňoval. Známý je jeho výrok o údivu černé vrány poletující nad přehlídkou. Z dalšího působení na veřejnosti byl postupně vytěsňován. V létě 1941 je zatčen, vyslýchán, poté vězněn v policejní věznici gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. Odtud je transportován do Osvětimi, kde se jeho život končí v květnu 1942.

Územně-správní útvar uměle vytvořený z části nacisty okupovaného Polska. Existoval v letech 1939 až 1945. V jeho čele stál generální guvernér Hans Frank, jeden z hlavních pachatelů nacistické hrůzovlády v Evropě.