Volný čas

            Mládež před polovinou 20. století bývala ze strany své rodiny mnohem více zaměstnána než dnes. Vedle svých školních a domácích povinností se ovšem protektorátní školáci mohli ve volném čase věnovat celé řadě dalších aktivit. Některé z nich byly součástí snahy okupačního režimu o ideologickou převýchovu české mládeže, jiné z těchto aktivit byly naopak okupačními orgány pronásledovány.

1. Tanec
2. Potápky a bedly
3. Tělovýchovné organizace a sportovní svazy
4. Křesťanské organizace YMCA a YWCA
5. Skauting
6. Tramping
7. Politické organizace
8. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě
9. Mládež a odbojové hnutí
10. Šedá zóna

Tanec

           Poměrně důležitou součástí života protektorátní dospívající mládeže byl tanec a s ním spojené taneční zábavy, které představovaly jednu z mála možností uvolnění a vybočení z každodenního rytmu. Okupační úřady však tento styl zábavy na veřejnosti omezovaly s odvoláním na oběti německých vojáků na frontě. K prvnímu dočasnému zákazu tance došlo již v době polského tažení na podzim 1939, po vítězství německých zbraní bylo tancování opět povoleno. Totéž se opakovalo i v případě válečných operací proti Francii na jaře 1940. K definitivnímu zákazu této zábavy došlo počátkem dubna 1941 z příkazu státního tajemníka při Úřadu říšského protektora Karla Hermanna Franka (   Karl Hermann Frank ).

Letáček k tanečnímu kurzu (Muzeum východních Čech v Hradci Králové)

Taneční kurzy

             Výjimku představovaly taneční kurzy, které se mohly konat i nadále. Okupační úřady zaznamenaly zvýšený zájem o výuku tanců ze strany české mládeže. Pražští středoškoláci obcházeli toto nařízení tak, že se přihlásili do několika kurzů zároveň, a pokud chtěli strávit večer tancem, navštívili podnik, kde právě tento večer probíhaly taneční hodiny. V menších městech a na venkově se po zákazu tance pořádaly ilegální taneční zábavy (jednu z nich popisuje například Josef Škvorecký v závěru novely Prima sezóna). Toto počínání bylo nacistickými okupačními úřady trestáno vězením.

Fotografie z tanečních kurzů Školy tance a společenské výchovy mistra Břetislava Oplta v Praze, 1942 (Soukromý archiv Karla Oplta)

Tablo absolventů a fotogragie účastníků Školy tance a společenské výchovy mistra Břetislava Oplta, podzim 1942 (Soukromý archiv Karla Oplta).

Potápky a bedly – swingoví výstředníci

Fred Astaire and Ginger Rogers se stali vzory pro mládež a dospělé, foto z filmu Swing Time, 1936 (ČTK)

                Na venkově se v období Protektorátu tančily především lidové tance, městská mládež však holdovala nejnovějšímu trendu, jenž do českých zemí přišel z USA – swingu. Swing byl ve čtyřicátých letech nejen hudebním stylem, vycházejícím z jazzu, ale i stylem tanečním. V Čechách se mu lidově přezdívalo „holanďan“ a vycházel z tance, jenž se vytvořil ve druhé polovině dvacátých let v prostředí černošských tančíren na newyorkském předměstí Harlem a nazýval se „lindy hop“. Kolem českých swingových fanoušků se počátkem roku 1940 vytvořila specifická výstřední móda. Mladí, hlásící se k tomuto proudu, se vyznačovali zvláštním stylem oblékání, vlastním slangem, „ležérním“ držením těla. Pocházeli z různých sociálních vrstev (tedy nikoliv pouze z řad tzv. zlaté mládeže, jak o nich často psaly protektorátní noviny) a zároveň se neuzavírali dalším aktivitám či práci v mládežnických organizacích.

                    Výstřední tanečníci swingu si v Protektorátu říkali „potápky“ či „gejblíci“, jejich ženské protějšky zase „bedly“ nebo „kristýnky“. Ty se od ostatních protektorátních dívek odlišovaly především kratšími sukněmi a také líčením, které nacistická propaganda pranýřovala jako projev změkčilosti a rozmařilosti. Mladí muži zase poutali pozornost deformovaným kloboukem nazývaným „tatra“, volným sakem kostkovaného vzoru a úzkými kalhotami (v potápkovském slangu „šťaldy“ či „roury“), jež mívaly krátké nohavice. Pod nimi nosili pruhované ponožky s pestrými barvami a boty na vysokých podrážkách. Někteří z pražských potápek měli dle vzpomínek v těchto podrážkách umístěné žárovky, od nichž vedly drátky k bateriím ukrytým v kapse a používali je jako blinkry při zatáčení vpravo či vlevo. Součástí potápkovského oblečení byla též pestrá kravata a účes nazývaný „havel“, jenž spočíval ve vlasech splývajících na krk zakončených ruličkou. Tato móda vznikla částečně napodobováním kostýmů z amerických historických a hudebních filmů, částečně také z domácích zdrojů.

            Na výstřední styl potápek a bedel reagovaly pobouřeně nejen nacistické okupační orgány, ale i většinová česká společnost. Tento styl však byl výrazem svobodomyslného postoje a mohl být i projevem odporu vůči nacismu. V protektorátních novinách byla proti potápkám vedena kampaň. Odsuzovali je nejen   čeští fašisté a kolaboranti, ale i lidé, kteří vůči okupaci zaujímali zásadně odmítavý postoj. Okupační úřady protektorátní swingové výstředníky sledovaly a přinášely o nich informace ve svých hlášeních o smýšlení českého obyvatelstva Protektorátu. V některých případech za nošení dlouhých vlasů či výstředního obleku hrozilo i zatčení a uvěznění.

Tělovýchovné organizace a sportovní svazy

      Jednu z dalších možností společenského a kulturního vyžití představovaly pro protektorátního školáka tělovýchovné organizace. Nejdůležitější z nich byla organizace s dlouholetou tradicí – Československá obec sokolská (ČOS).

Ačkoliv se ČOS snažila do svých aktivit zapojit děti již od osmi let, ve třicátých letech tvořili většinu jejího členstva dospělí. V roce 1929 bylo jeho členy „pouze“ necelých 40 tisíc mladých oproti čtvrt milionu dospělých mužů. Mladí sice povětšinou do Sokola vstupovali již v útlém věku a pod vlivem rodinné tradice, později je však více přitahovaly jiné formy společenského života jako byl skauting či tramping, což bylo vlasteneckými a tradicionalistickými kruhy kritizováno. Spolu s eskalací národnostního napětí v Československu a stoupajícím pocitem národního ohrožení došlo v druhé polovině třicátých let k nárůstu zájmu mladých lidí o cvičení v Sokole. V roce 1936 tak počet organizovaných sokolských dorostenců překročil číslo 100 tisíc. V rámci jubilejního X. všesokolského sletu vystoupilo počátkem července 1938 na Strahovském stadionu za přihlížení celkem dvou a půl miliónů diváků (tolik bylo na celý program sletu prodáno vstupenek) na 250 tisíc cvičenců, z nichž téměř 70 tisíc náleželo k mladé generaci.

X. všesokolský slet, průvod žactva (ČTK)

Po zřízení protektorátu fungoval   Sokol i nadále, v důsledku odbojové činnosti jeho funkcionářů byla ale 12. dubna 1941 jeho činnost zastavena. Po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora došlo z jeho podnětu k represivnímu zásahu vůči Sokolům. V noci ze 7. na 8. října 1941 bylo zatčeno na 800 sokolských funkcionářů a 11. října 1941 byl pak Sokol úředně rozpuštěn. Jeho majetek byl zabaven německými úřady a připadl nacistické straně.

Další tělovýchovnou organizaci představoval Československý   Orel , který byl nejvýznamnější katolickou organizací v předmnichovské republice, neboť sdružoval počátkem třicátých let více než 100 tisíc členů. Orel však nepracoval výlučně jako mládežnická organizace a nevěnoval se pouze tělovýchově. Jeho členové, oblečení v slavnostních krojích, plnili funkci pořádkových sborů při náboženských katolických akcích, spolek vyvíjel též bohatou přednáškovou a kulturně-osvětovou činnost a vydával vlastní periodika. Dne 30. listopadu 1941 byla činnost této organizace zastavena, neboť se její členové účastnili odbojového hnutí. V Čechách mohl ještě po nějakou dobu Orel působit. Definitivně byl zrušen až téměř o rok později, a to výměrem Karla Hermanna Franka z 30. září 1942, majetek Orla poté převzala NSDAP.

Jedinou českou tělovýchovnou organizaci, která nebyla nacisty rozpuštěna, představovaly   Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ). Kořeny této organizace sahaly až do konce 19. století. V souvislosti se vznikem KSČ se od ní počátkem dvacátých let oddělila silně levicová Federace dělnických tělocvičných jednot (FDTJ), později přejmenovaná na Federaci proletářské tělovýchovy (FPT). Dělnické tělovýchovné jednoty představovaly se zhruba stotisícovou členskou základnou třetí nejsilnější tělovýchovnou organizaci v meziválečném Československu po Sokolu a německém Turnverbandu. Organizace mohla působit i po vzniku protektorátu. Její vedení v červenci 1942 rozhodlo, že se jednotlivé místní organizace DTJ přihlásí k  činnosti v Kuratoriu pro výchovu mládeže (o něm je pojednáno níže), čímž sice na jednu stranu tuto organizaci jako celek zachránilo, na druhé straně ji však vystavilo přímým snahám o výchovu její mládeže v nacistickém duchu. V létě 1944 však většina organizací DTJ ukončila v souvislosti se zaváděním totálního nasazení svoji činnost.

Kromě tělovýchovných organizací fungovaly za protektorátu ještě sportovní kluby a svazy, zaměřené často na jeden druh sportovní činnosti. K nejvýznamnějším z nich patřil Klub českých turistů. V jeho rámci docházelo k vytváření zázemí pro turistickou činnost jako bylo značení turistických cest či výstavba nocleháren a chat. Oblíbený byl též Československý svaz fotbalový (za Protektorátu přejmenovaný na Český svaz fotbalový). K menším sportovním organizacím pak patřil Svaz lyžařů, sdružení cyklistů, Svaz kanoistů, Československý amatérský plavecký svaz, Československá atletická amatérská unie, asociace hráčů tenisu a též Svaz kanadského hockeye a další. Tyto organizace byly pro protektorátní školáky vítanou příležitostí pro sportovní vyžití a trávení volného času.

Křesťanské organizace YMCA a YWCA

           Obdobnou možnost představovala pro mladé lidi na konci třicátých let dvě sdružení křesťanské mládeže – YMCA (Young Men´s Christian Association) pro muže a YWCA (Young Women´s Christian Association) pro ženy. Obě organizace vznikly ve druhé polovině 19. století ve Velké Británii a sdružovaly mladé křesťany evangelické denominace. Do českých zemí přišly zástupci těchto organizací z USA až po vzniku samostatného Československa, a to na pozvání prezidenta T. G. Masaryka a jeho dcery Alice. Organizace vyvíjely v meziválečném Československu především sportovní a sociální činnost. Jejich pracovníci zakládali rekreační střediska a domovy pro mládež, kde byly propagovány u nás dosud nepříliš známé angloamerické sporty jako basketbal či volejbal. Kromě toho vyvíjela YMCA bohatou osvětovou, přednáškovou a ediční činnost, jež byla spojena s křesťanským světovým názorem. Ani tato organizace, stejně jako níže uvedený Sokol a   Junák , však zánik republiky dlouho nepřežila.

Skauting

             Další příležitost pro trávení volného času představovalo pro mladé lidi na přelomu třicátých a čtyřicátých let skautské hnutí. Jeho kořeny sahají v českých zemích až do doby Rakouska-Uherska a jsou spojeny se jménem středoškolského učitele Antonína Benjamina Svojsíka, který zorganizoval v létě 1912 první český skautský stanový tábor a posléze v předvečer první světové války, 15. června 1914, založil spolek Junák – Český skaut.

Zakladatel českého skautingu, A. B. Svojsík (http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%BD_skauting)

             Svojsík vycházel z myšlenek britského důstojníka Roberta Baden-Powella, který načerpal zkušenosti s pobytem v přírodě během Búrské války. Powellovu ideu hierarchicky budované mládežnické organizace, která své příslušníky prostřednictvím pobytu v přírodě vede ke kázni, sebepoznávání a přijetí mravních principů, obohatil Svojsík o učení kanadského spisovatele Ernesta Thompsona Setona, ze kterého vychází přírodní hnutí Woodcraft, a doplnil jej domácími zdroji.

Rober Baden-Powell, zakladatel skautského hnutí (http://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Baden-Powell)

          Při budování českého skautingu vycházel Svojsík především z jiráskovského pojetí mýtu o Chodech, svobodomyslných strážcích hranic, jejichž psí hlava, umístěná na heraldické lilii, se stala znakem skautského hnutí v českých zemích. Pojmenování „junák“ bylo převzato od černohorských národních hrdinů. Po vzniku samostatného Československa se Svojsíkova organizace spojila v červnu 1919 s dalšími skautskými skupinami a vznikl tak Svaz junáků – skautů Republiky Československé, jenž se stal součástí mezinárodních skautských organizací a měl podporu nejvyšších představitelů republiky.

 Patronát nad Svojsíkovou organizací převzal sám prezident T. G. Masaryk, jenž se stal (v dobové terminologii) „protektorem“ svazu, vedle něj působil ještě náčelník svazu a též starosta. Náčelníkem se stal A. B. Svojsík, ve funkci starosty se pak vystřídala řada předních osobností prvorepublikové politiky a kultury jako byl básník Josef Svatopluk Machar, slovenský politik Vavro Šrobár, pozdější ministerský předseda Milan Hodža či Edvard Beneš. Svaz vydával pro své členy měsíčník Skaut – Junák. Obliba skautského hnutí byla mimo jiné spojena se spisovatelskými a vydavatelskými aktivitami Jaroslava Foglara. V roce 1938 dosáhl počet členů Svazu 65 tisíc.

Již v období druhé republiky se objevily útoky proti Svazu junáků – skautů kvůli jeho sepjetí s idejemi a též elitami první republiky. V lednu 1939 došlo k vytvoření jednotné zastřešující skautské organizace, nazvané Junák. Ve skautském hnutí se v této době, obdobně jako v tehdejším veřejném životě, objevily autoritativní tendence – hlavou organizace se namísto dosavadního starosty stal „velitel“, jenž neměl být napříště demokraticky volen, ale jmenován. Větší důraz začal být také kladen na náboženskou výchovu. Z nejvyšších politických kruhů druhé republiky byl v této době vyvíjen tlak na navázání spolupráce Junáka s německou nacistickou mládežnickou organizací Hitlerjugend. 

Člen Hitlerjugend, 1934 (ČTK)

Po obsazení zbytku Česko-Slovenska skautské oddíly i nadále zůstávaly místem, kde se chlapci i dívky (nyní již protektorátní školáci) měli možnost setkávat s výchovou ve vlasteneckém duchu. Nacisté si úlohu skautských oddílů jako potenciálních center odporu vůči okupaci dobře uvědomovali. V rámci zatýkací akce gestapa s názvem Albrecht I, během níž bylo zadrženo asi dva tisíce osobností českého veřejného života, byl začátkem září 1939 internován též poslední předmnichovský starosta Svazu junáků Josef Charvát a jeho nástupce Bohuslav Řehák. V červenci 1940 nacistické represivní orgány podnikly razii v několika skautských letních táborech s odůvodněním, že zde byla prováděna nepovolená branná výchova, další tábory byly ze stejného důvodu předčasně ukončeny. O několik měsíců později, 28. října 1940, vydal Karl Hermann Frank výnos o likvidaci Junáka. Majetek organizace v hodnotě 25 milionů korun byl zabaven a skautské oddíly byly oficiálně rozpuštěny. Některé skupiny však působily i nadále pod záštitou jiných organizací, jako byl například Klub českých turistů.

Tramping

           V meziválečném období si mezi českou mládeží získal nevšední oblibu ještě další fenomén – tramping. Zatímco u skautingu se kladl důraz na kázeň a poslušnost, trampingu naopak holdovali lidé toužící po svobodě a volnosti. Kořeny tohoto hnutí sahají již před první světovou válku, kdy někteří mladí lidé, unavení životem ve městě, vyjížděli na víkendové výlety do pražského okolí. K většímu rozvoji trampování došlo až po vzniku samostatného Československa, a to v souvislosti s promítáním amerických filmů s tématikou Divokého západu. Právě hrdiny těchto filmů se mladí lidé, kterým se nejdříve říkalo „divocí skauti“, snažili napodobovat. Ve westernovém oblečení vyráželi o víkendech do lesů v okolí měst, ve kterých přes týden žili, zakládali zde tzv. osady, večery trávili u táborových ohňů a přespávali pod širým nebem nebo v dřevěných chatách. Od poloviny dvacátých let se pak pro tyto lidi používá označení „tramp“, které bylo inspirováno americkou dobrodružnou literaturou.

K masovějšímu rozvoji trampingu dochází počátkem třicátých let, kdy se kolem tohoto fenoménu dotváří specifický subkulturní styl. Trampové již od počátku vedle typické módy (vedle kovbojského oděvu to byly čapky amerických námořníků a dále vojenská výstroj z první světové války) používají také vlastní slang (slova jako „osada“, „potlach“, „paďour“ atd.). Kromě toho vzniká i trampingem inspirovaná umělecká produkce jako trampská píseň, poesie či literatura, od roku 1929 vychází první trampský časopis nazvaný Tramp. 

Tramp s kytarou (ČTK)

 Od samého počátku provázely tramping útoky, a to především z konzervativních a krajně pravicových kruhů. Kritikou nešetřili ani představitelé skautingu, kteří v trampování viděli nežádoucí „konkurenční“ variantu svého hnutí. Trampové byli označováni za „flákače“ a nemravné elementy, které se v příšeří lesů oddávají orgiím a alkoholismu. Již od dvacátých let jsou vůči trampingu uplatňována administrativní opatření, jež vyvrcholila v dubnu 1931 vydáním výnosu, který pod peněžní pokutou či trestem vězení zakazoval společné táboření osob opačného pohlaví bez oddacího listu. Opatření vyvolalo zásadní odpor a pouliční demonstrace trampů v Praze, podporu jim vyslovovali též někteří politici. Pod tlakem okolností byl vydán oběžník, který opatření výnosu částečně zmírňoval a v roce 1935 byl zrušen.

Tramping začal být postupně ve třicátých letech českou společností akceptován a tolerován. Přispěla k tomu i skutečnost, že postavy trampů se začaly objevovat v literatuře (humoristické prózy Jaroslava Žáka) či ve filmu (např. komedie Karla Lamače Dobrý tramp Bernášek z roku 1933). V Praze se někteří obchodníci zaměřují na výrobu a prodej trampského oblečení či obuvi, ve vysokých nákladech také vycházejí gramofonové desky s trampskými písněmi. Přesto odpor části společnosti vůči trampingu přetrval a opět se projevil v období Protektorátu. České fašistické tiskoviny označily tehdy trampy za „zvrhlíky“ či „zpustlé zakladatele wigwamů“ a odsuzovaly je společně s výstředními swingovými tanečníky. Ačkoliv v sobě tramping nesl prvek revolty vůči autoritám, byl fašisty interpretován jako produkt prvorepublikové demokracie a nezřídka také jako výmysl Židů.

Díky neorganizované podstatě trampingu bohužel nevíme, kolik lidí se k tomuto hnutí ve třicátých a čtyřicátých letech hlásilo. Jednalo se nejspíše o desetitisíce převážně mladých lidí, což je daleko více, nežli se podařilo získat mnoha organizacím pracujícím s mládeží. 

Politické organizace

         Na sklonku první republiky existovalo v Československu velké množství politických organizací, jež byly určeny mládeži. Prakticky každá politická strana disponovala mládežnickou odnoží, do níž její sympatizanti měli možnost vstupit ještě před dosažením „politické plnoletosti“, tedy před 21. rokem věku. Po jeho dovršení se mohli mladí lidé účastnit voleb do zastupitelských orgánů.

         Mládež agrární strany se sdružovala v Jednotě republikánského dorostu a v tzv. Selských jízdách, krojovaných sborech, jež vystupovaly na slavnostech zmiňované partaje a staly se nemyslitelnou součástí politické kultury první republiky. Mladí sociální demokraté vytvořili organizaci Hnutí demokratické mládeže, národní socialisté zase Svaz československé mládeže národně socialistické a mládež spojená s lidovci organizaci nazvanou Mladá generace Československé strany lidové. Mladí stoupenci národně demokratické strany se sdružovali v Mladé generaci Československé národní demokracie, jež se posléze sloučila s dalšími krajně pravicovými mládežnickými seskupeními do Mladého Národního sjednocení. Stoupenci KSČ vytvořili Komunistický svaz mládeže, stručně nazývaný podle sovětského vzoru Komsomol, jenž byl v roce 1936 přejmenován na Svaz mladých. Každá z těchto mládežnických organizací vydávala své vlastní periodikum. Vedle těchto organizací zřídily ještě některé politické strany speciální organizace pro studenty, jako byla Kostufra (Komunistická studentská frakce), jež působila ve vysokoškolském prostředí.

 Spolkový život byl v létě 1938 v Československu na svém vrcholu, což platilo i o mládežnických organizacích. V následujících měsících druhé republiky se tato situace začínala měnit. V rámci zjednodušování politického a společenského života byly na podzim 1938 všechny politické organizace české mládeže koncentrovány (po vzoru politických stran) do dvou organizací. Pravicová mládež vytvořila Mladou Národní jednotu (MNJ), jež se stala mládežnickou složkou vládní Strany národní jednoty a jejíž vznik byl vyhlášen 14. listopadu 1938. Pozdravem členů MNJ se mělo stát zvolání „Vlasti zdar!“, vyslovované rázným způsobem. Důležitou roli v organizaci měly představovat uniformované sbory. Jejich stejnokroj se měl skládat z tmavomodrých jezdeckých kalhot, tmavomodré blůzy a především vysokých holínek, čímž měl silně připomínat uniformy fašistických a nacistických bojůvek. Ve vedení MNJ se projevovaly silné autoritářské a též antisemitské tendence, které byly v ostrém rozporu s demokratickou tradicí některých sdružení, jež se na vzniku MNJ podílela. Náčelník MNJ tak neměl být volen delegáty sjezdu, ale jmenován. Členem Mladé Národní jednoty se mohl stát pouze člověk slovanského původu, v žádném případě jím nemohl být Žid, který byl vedením MNJ definován jako osoba, jejíž alespoň jeden prarodič se hlásil k židovskému náboženství. Do března 1939 vstoupilo do MNJ 250 000 mladých lidí.

        Levicová mládež se naproti tomu sdružila v organizaci nazvané Národní hnutí pracující mládeže (NHPM), jejíž ustavující schůze se konala 13. listopadu 1938. Tvořili ji převážně členové sociálnědemokratické mládeže, komunistického Svazu mladých a pražské organizace mladých národních socialistů, kteří podle příkazu svého stranického vedení odmítli vstoupit do Mladé Národní jednoty. NHPM se hlásila k ideovému odkazu T. G. Masaryka, jenž se stal terčem nevybíravých útoků druhorepublikové elity, a konfrontačně též vystupovalo vůči MNJ. Národní hnutí pracující mládeže získalo do svých řad celkem 22 000 členů. Zakládající sjezd NHPM byl naplánován na počátek dubna 1939. K tomu v důsledku obsazení Česko-Slovenska již nedošlo a vedení NHPM místo toho vytvořilo stejnojmennou odbojovou organizaci.

Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 byla z popudu státního prezidenta Emila Háchy (   Emil Hácha ) vytvořena organizace   Národní souručenství , jež se stala jedinou oficiálně povolenou českou politickou organizací. Jako její součást vznikla na sklonku května 1939 i mládežnická organizace nazvaná Mladé Národní souručenství (MNS). Jejím členem se nemohl stát člověk židovského původu. Mladé Národní souručenství bylo zpočátku vnímáno řadou jeho členů jako platforma pro pasivně rezistentní či přímo odbojový postoj vůči okupaci. Proto do něj vstupovali i komunisté, kteří jinak zaujímali vůči protektorátní autonomní reprezentaci kritický postoj. Mladé Národní souručenství mělo své zástupce v nejvyšším orgánu celé organizace – Výboru Národního souručenství a vydávalo vlastní periodikum List mladých. Jednotlivé organizace Mladého Národního souručenství pořádaly kulturní a společenské akce, jež měly nezřídka vlastenecký podtext.

Několik členů z nejužšího vedení MNS se zapojilo do odbojové činnosti. Jednalo se kupříkladu o Františka Schwarzenberga (bratra současného českého politika) a dále o významného architekta Vladimíra Grégra, spoluprojektanta pražské vilové čtvrti Barrandov, jenž byl po odhalení odbojových aktivit v rámci důstojnické organizace Obrana národa v březnu 1940 zatčen gestapem, odsouzen k trestu smrti a v únoru 1943 popraven v Berlíně. Mladé Národní souručenství bylo v pozdějších letech opakovaně kritizováno aktivistickými novináři za příliš laxní postoj při uplatňování ideologické převýchovy české mládeže v duchu nacionálního socialismu.

  Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě

Znak Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (Týden mládeže 1944, Praha, Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Orbis 1944).

        Právě neúspěch projektu Mladého Národního souručenství přivedl okupační představitele k myšlence založit novou organizaci, jež by vychovávala českou mládež po vzoru nacistické Hitlerjugend. Přípravy jejího vzniku byly zahájeny po jmenování Reinharda Heydricha zastupujícím říšským protektorem a byl jimi pověřen bývalý plukovník československé armády a pozdější symbol české kolaborace   Emanuel Moravec , jenž byl 19. ledna 1942 jmenován ministrem školství. 

Emanuel Moravec řeční na manifestaci pro říši (ČTK)

          Oficiálně byl vznik nové organizace vyhlášen den po atentátu na Heydricha, 28. května 1942. Všichni čeští chlapci a dívky od 10 do 18 let měly vykonávat tzv. povinnou službu. Pod tímto termínem se skrývala povinnost podrobit se mimoškolní výchově v nacistickém duchu. Tou bylo pověřeno nově založené Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. V jeho čele stanul jako předseda Emanuel Moravec, generálním referentem byl jmenován František Teuner, bývalý člen fašistické organizace Vlajka a původním povoláním lékař. Další prováděcí nařízení pak stanovila, že všechny organizace a hlavně v jejich rámci pracující kluby a spolky, které chtějí nadále v protektorátu legálně působit na poli práce s mládeží, si musí zažádat o to, aby mohli pod Kuratoriem povinnou službu zajišťovat. Tím mělo být dosaženo toho, aby každý mladý Čech ve stanoveném věku byl vystaven nacistické výchově. Ten, kdo by se chtěl povinné službě mládeže vyhnout, k ní mohl být policejně přinucen či jinak postižen.

          Organizace oficiálně zahájila svoji výchovnou činnost 13. března 1943, a to na slavnostním shromáždění ve Slaném. O dva dny později, u příležitosti třetího výročí vzniku Protektorátu, byl do Kuratoria slavnostně přijat první ročník desetiletých dětí. V pozdějších letech se tento obřad již konal (podobně jako u německé Hitlerjugend) 20. dubna, tedy na    narozeniny Adolfa Hitlera . Postupem času si Kuratorium vybudovalo správní a organizační strukturu, která plošně pokrývala celé území Protektorátu.

           Vedle mimoškolní výchovy ve spolcích organizovalo Kuratorium také různé sportovní či kulturní akce s ideologickým podtextem jako byly „Dny mládeže“, akce „   Umění mládeži “ či „Týden mládeže“ v červenci 1944.

Plakátek ke Dni mládeže v Týništi n. O., 1944 (Muzeum východních Čech v Hradci Králové)

Celkově se do aktivit Kuratoria pro výchovu mládeže podařilo zapojit asi půl milionu mladých lidí, což byla asi polovina veškeré české mládeže ve věku od 10 do 18 let. Značná část z nich se k těmto aktivitám stavěla kriticky a nezřídka je zesměšňovala. 

Kuratorium vydávalo řadu vlastních tiskovin pro různé věkové skupiny. Chlapcům od desíti do čtrnácti let byl určen Správný kluk , jenž vycházel jednou za dva týdny a měl být jakousi obdobou populárního foglarovského Mladého hlasatele, vycházejícího do roku 1941. Pro děvčata byl vydáván časopis Dívčí svět, pro starší mládež pak čtrnáctideník Zteč. V těchto časopisech byla vedle spolupráce s nacistickou třetí říší propagována i česká lidová kultura a v neposlední řadě zde byli prezentováni jako hrdinové mladí lidé pracující pro německý válečný průmysl (více se o časopisech můžete dozvědět v sekci Časopisy pro děti a mládež). V kuratoristických časopisech byli naopak napadáni příslušníci nekonformní mládeže, jako byli výstřední tanečníci swingu nazývaní potápky.

Mládež a odbojové hnutí

             Mladí lidé hráli významnou úlohu již v září 1938 v rámci hnutí na obranu republiky, kdy na veřejných demonstracích dávali najevo svůj nesouhlas s přijímáním ultimativních požadavků nacistického Německa. Řada mladých lidí se posléze účastnila protinacistického odbojového hnutí v Protektorátu nebo odešla za hranice a bojovala v jednotkách československého zahraničního odboje či jinde. Hned jeden z prvních represivních úderů nacistů byl logicky směřován proti mladým lidem, a to kvůli jejich účasti na protiokupačních demonstracích 28. října 1939 a následném posledním rozloučení se studentem medicíny Janem Opletalem (který byl během nepokojů smrtelně zraněn) na pražském Albertově 15. listopadu 1939. V noci ze 16. na 17. listopadu byly nacistickými jednotkami obsazeny studentské koleje, 1200 zatčených studentů bylo transportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg a české vysoké školy byly uzavřeny.

Jan Opletal (http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Jan_Opletal.gif)

Mladí lidé se účastnili práce prakticky ve všech významných protinacistických odbojových organizacích, počínaje důstojnickou Obranou národa, přes levicový Petiční výbor Věrni zůstaneme až po ilegální KSČ. Mladí vytvářeli odbojové buňky, podíleli se na ukrývání zbraní pro pozdější protinacistické povstání, vydávali a rozšiřovali ilegální tisk (např. časopis Informační služba Národního osvobození) nebo prováděli sabotáže ve válečné výrobě.

Vznikaly též speciální mládežnické organizace v ilegalitě, jako bylo Národní hnutí pracující mládeže (NHPM), jež do značné míry vycházelo ze stejnojmenné druhorepublikové organizace. Kvůli nepříliš zakonspirované struktuře bylo NHPM záhy gestapem odhaleno a na jaře 1940 prakticky zlikvidováno. Jeho nástupnickou organizací se stal Komunistický svaz mladé generace (KSMG), jenž podléhal přímo ilegální KSČ a sdružoval asi 1200 mladých lidí. V souvislosti se zásahy gestapa vůči komunistickému odboji byl v průběhu roku 1941 KSMG rozbit. V závěru války pak získala v rámci tohoto odbojového proudu klíčovou úlohu organizace nazvaná Revoluční skupina   Předvoj . Původně malá organizace, založená pražskými středoškolskými studenty ve druhé polovině roku 1943, se v roce 1944 stala krystalizačním jádrem komunistického odboje a navázala na sebe celou řadu dosud izolovaně působících skupin jako byly organizace Pochodeň či Přehledy. Předvoj vydával vlastní ilegální časopis a sdružoval několik stovek mladých lidí, z nich někteří též prováděli sabotážní činnost. Vedení skupiny bylo v říjnu 1944 zatčeno gestapem. Několik desítek aktivistů Předvoje pak bylo popraveno v samém závěru války, 2. května 1945, v rámci poslední popravy ve věznici gestapa v terezínské Malé pevnosti. 

Mladí lidé působili též v sokolských odbojových organizacích jako byla Obec sokolská v odboji (OSVO) nebo pozdější ilegální organizace nazvaná Jindra. Její pracovníci sehráli významnou úlohu při ukrývání československých parašutistů z Velké Británie a plánování atentátu na Heydricha. Pro odbojovou činnost bylo do konce války uvězněno 11 tisíc sokolů, více než 3 tisíce z nich skončilo na popravištích či zemřelo v koncentračních táborech. Byl mezi nimi i náčelník Čs. obce sokolské z let 1939–1941 Augustin Pechlát, který byl popraven v rámci prvního stanného práva. V odboji působila též řada příslušníků Dělnických tělovýchovných jednot, 1100 z nich v průběhu druhé světové války padlo v boji proti nacistům v zahraniční armádě či na domácí odbojové frontě.  

Odbojová činnost se prováděla též v Orlu. Jeho vedení vytvořilo ilegální skupinu, která navázala spojení s Obranou národa a též s československým zahraničním odbojem. Základnou pro provádění odbojové činnosti se staly orelské letní školy v Jedovnicích, kde se i nadále vychovávalo ve vlasteneckém duchu, včetně nepovolené branné výchovy. Orlové též organizovali v prvních letech Protektorátu některé církevní slavnosti s protiokupačním akcentem jako byla orelská pouť na Hostýně 20. srpna 1939, které se účastnilo 60 tisíc lidí. Ústřední jednatel Orla, augustinián Karel Fanfrdla, zde měl silně vlastenecké kázání, za něž byl 1. září 1939 v rámci akce Albrecht I. zatčen gestapem. Stejný osud stihl i náčelníka Orla Vojtěcha Jílka, který byl zatčen v květnu 1941 a později v rámci prvního stanného práva popraven v Kounicových kolejích v Brně. Oba parašutisté, kteří uskutečnili atentát na Reinharda Heydricha (tedy   Jozef Gabčík a Jan Kubiš ), byli členy Orla. Z parašutistů, kteří padli 18. června 1942 v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici, prošli orelskou výchovou ještě další dva muži, Josef Valčík a Josef Bublík. 

Významnou skupinu v rámci odboje představovali příslušníci YMCA, kteří se účastnili ilegální práce v rámci organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (   PVVZ ). Nejvýznamnější z nich byl teolog a pedagog Jaroslav Šimsa, který se v roce 1939 stal jednou z hlavních osobností PVVZ a zemřel v únoru 1945 v koncentračním táboře Dachau. Stejný osud stihl stovky dalších příslušníků organizace YMCA a YWCA.

Do odboje proti nacistům se zapojila i řada příslušníků skautského hnutí. Počátkem června 1939 zastřelil 24-letý domažlický skautský činovník Jan Smudek v Kladně německého policistu. Jednalo se o první ozbrojený útok podniknutý z odbojových kruhů proti představiteli okupační moci. Přes veškerou snahu se nacistickým represivním orgánům nepodařilo aktéra tohoto činu vypátrat.   Gestapo se pokusilo Smudka zatknout až o rok později v souvislosti s jinou odbojovou činností domažlického skautského oddílu, Smudkovi se však podařilo uprchnout a s pomocí domácího odboje odejít do zahraniční armády. V jejích řadách bojovali další tisíce skautů. Více než 600 skautů pak skončilo na nacistických popravištích či zemřeli v koncentračních táborech. Patřil k nim kupříkladu místonáčelník Junáka Antonín Mádl, popravený v Berlíně za vydávaní ilegálního časopisu V boj, nebo skupina dejvických skautů vedená lékárníkem Otakarem Schiedeckem, jež spolupracovala s náčelníkem generálního štábu důstojnické ilegální organizace Obrana národa podplukovníkem Josefem Balabánem. Symbolem protinacistického odboje českých skautů se stala mohyla na hřebeni Ivančena v Beskydech, která připomíná pět skautů popravených za odbojovou činnost v samém závěru války v polském Těšíně. Mnoho skautů se účastnilo též květnového povstání proti nacistům v roce 1945. K nejvýznamnějším skupinám patřila Zpravodajská brigáda, v jejíchž řadách bojovalo pod velením Veleslava Wahla v Praze a okolí celkem 700 mladých lidí.

Odbojová činnost se též prováděla v trampských osadách a chatách. Již první nacistická zatýkací akce, jež probíhala v březnu 1939, se mimo jiné zaměřila právě na trampské chaty. Řada trampů se skutečně aktivně zapojila do protinacistického odboje, existovaly i vysloveně trampské odbojové organizace jako byla Brdská zimní brigáda nebo skupina Miroslava Šturce, jenž byl popraven v rámci prvního stanného práva po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy.

Dvě odbojové organizace působily také v samotném vedení Kuratoria pro výchovu mládeže – jmenovaly se Odboj české mládeže a Vojenská skupina odporu, s dalšími odbojovými aktivitami bylo možné se setkat i na nižších úrovních Kuratoria.

Mladí lidé také vyjadřovali odpor vůči okupaci snahou o vyhýbání se nucenému nasazení. Někteří na přikázané pracovní místo nenastoupili nebo z něj uprchli a ukrývali se. Další možnost, jak se vyhnout transportu na nedobrovolnou práci pro německou válečnou mašinérii na území „říše“, představoval sňatek. V posledních letech války tak došlo v protektorátu k podstatnému zvýšení porodnosti české populace. Řada mladých lidí také působila v partyzánském hnutí nebo po vypuknutí Slovenského národního povstání odešla na Slovensko bojovat. Za tuto činnost (nebo již samotnou snahu o ilegální přechod hranic na Slovensko) hrozil ze strany okupačních úřadů nejvyšší trest.

Šedá zóna

Záhy po obnovení Československa byl vytvořen a posléze propagandisticky přiživován mýtus o tom, že drtivá většina české mládeže se aktivně zapojila do odboje vůči nacistům. Ačkoliv česká mládež ve své většině okupaci odmítala, do aktivního ozbrojeného odboje se zapojila jen část mladé generace, neboť za tuto činnost hrozily ze strany represivních orgánů drakonické tresty. Značná část mladých lidí si za války žila svůj vlastní život s každodenními starostmi, trápila je především hrozba nuceného nasazení. Někteří lidé, kteří nemohli z různých důvodů (exil, věznění) protektorátní realitu zažít na vlastní kůži, mýtu o „odbojové mladé generaci“ uvěřili. Když vyšel v roce 1958 román Josefa Škvoreckého Zbabělci, který vyjadřoval pocity mladé generace, jež sama sebe spíše vnímala jako „generaci ztracenou“ nežli „generaci odbojovou“, bylo toto dílo odmítnuto nejen komunistickou literární kritikou, ale i šéfredaktorem exilové rozhlasové stanice Svobodná Evropa Ferdinandem Peroutkou, který strávil druhou světovou válku v nacistickém koncentračním táboře.