Co to byl protektorát?

Co to byl Protektorát?

Dalibor Krčmář

1. Informační text

Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) byl vazalský státní útvar sjednocující okleštěné území Čech a Moravy pod okupační vládou nacistického Německa. Existoval v letech 1939–1945. Formálně měl ve vztahu k Německu autonomní postavení, které však de facto nebylo respektováno. V čele protektorátní správy stál tzv. státní prezident , výkonnou mocí formálně disponovala protektorátní vláda . Politicky byli Češi sdruženi v jediné organizaci – Národním souručenství. Fakticky byl Protektorát řízen a kontrolován německým Úřadem říšského protektora, na jehož vrcholu stál říšský protektor. Nacisté rovněž vybudovali vlastní systém politických, správních, policejních a soudních úřadů a institucí.

2. Studie

Expanze nacistického Německa a Československo

Československá republika vznikla v říjnu 1918 na území rozpadnuvšího se Rakouska-Uherska. Postavená na pilířích liberální demokracie a principech Masarykova humanitního programu, představovala v době mezi dvěma světovými válkami jednu z mála opravdu svobodných zemí v Evropě. Navzdory snahám o revizi tzv. versailleského systému, jež kontinentem procházely už od ukončení pařížské konference, vyvstalo skutečné nebezpečí až s nástupem nacismu v sousedním Německu.

Protistátní aktivita velké části německé menšiny soustředěné v pohraničních oblastech, podporovaná Berlínem a posilovaná stále pevnějším postavením Hitlerovy Německé říše, nabývala na intenzitě a vyvrcholila v roce 1938. Na nátlak nacistů i západních mocností, snažících se „utišit“ agresivního Adolfa Hitlera, Československo kapitulovalo. Představitelé Německa, Itálie, Velké Británie a Francie rozhodli na konferenci v Mnichově konané ve dnech 29. a 30. září 1938 o odtržení pohraničních oblastí ČSR a jejich předání Německu. Tak vzniklo okleštěné Česko-Slovensko, jehož existence se měla počítat na několik měsíců.

Protektorát Čechy a Morava. Základní rysy okupační politiky

S likvidací zbytku česko-slovenského státu nacisté dlouho nečekali – události nabraly spád v březnu 1939. Nejprve byla politicky vyřešena slovenská otázka, a sice formou vyhlášení samostatnosti s požehnáním Berlína. Noc ze 14. na 15. března 1939 strávil prezident Emil Hácha v budově říšského kancléřství v Berlíně, kde podlehl Hitlerovu a Göringovu nátlaku a souhlasil s okupací zbylého území Čech a Moravy. Dne 15. března v ranních hodinách překročila německá armáda prakticky bez většího odporu hranice.

O den později, 16. března, podepsal Hitler v Praze výnos, kterým na okupovaném území zřizoval tzv. Protektorát Čechy a Morava. Autonomie reprezentovaná státním prezidentem a protektorátní vládou, deklarovaná výnosem, byla čistě formální. Funkci státního prezidenta zastával po celou dobu okupace někdejší předseda Nejvyššího správního soudu dr. Emil Hácha. Protektorátní reprezentace se vystřídaly celkem čtyři. Od roku 1942 byl dominantní osobností autonomní vlády ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec , který se stal symbolem proněmeckého aktivismu a zrady českých národních zájmů.

Ve skutečnosti zemi řídily okupační orgány – v Protektorátu se postupně prosazovala německá legislativa na poli politickém, hospodářském, správním i soudním. Moc v rukou držel říšský protektor jmenovaný samotným Hitlerem. Stál v čele Úřadu říšského protektora, jenž sídlil v budově bývalého československého zahraničního ministerstva, Černínském paláci v Praze. Prvního říšského protektora Konstantina von Neuratha vystřídal na podzim 1941 šéf německé bezpečnostní policie ( Gestapo , kriminální policie a SD) a architekt genocidy evropských Židů Reinhard Heydrich . Poté, co v červnu 1942 podlehl zraněním z atentátu, který na něm vykonali parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš , nabyla pozice říšského protektora spíše reprezentativního charakteru. Skutečnou moc v rukou soustředil státní tajemník a od léta 1943 státní ministr Karl Hermann Frank .

Okupanté sledovali v českých zemích dva základní cíle: 1. likvidaci českého národa a germanizaci českomoravského prostoru; 2. maximální využití lidských a hospodářských sil pro potřeby války. Restrukturalizace průmyslu ve prospěch odvětví důležitých pro válečné účely nebo odvody tisíců mladých lidí na pracovní nasazení do říše byly jedněmi z průvodních jevů tohoto snažení. Okupanté cílevědomě perzekvovali českou inteligenci, omezovali české školství, kde při první příležitosti sáhli k uzavření českých vysokých škol (listopad 1939), zrušili řadu škol středních a usilovali o poněmčení ostatních. V tomto úsilí německým úřadům sekundovaly represivní orgány, především tajná státní policie. Gestapo preventivně zatýkalo politicky nepohodlné osoby, potíralo odbojové aktivity, odhalovalo sabotáže či trestalo úmyslnou pracovní nekázeň, provinění proti válečnému hospodářství, poslech zahraničního rozhlasu apod. Kromě toho Protektorát postihlo v plné míře nacistické protižidovské tažení. Ghetto v Terezíně, odkud vyjížděly transporty smrti do Osvětimi a jiných zařízení, se stalo jedním ze symbolů utrpení evropských Židů.

Odpor proti okupační moci

Organizovaná ohniska odporu vznikala záhy po vstupu německých okupantů do českých zemí. Z politiků a publicistů se zformovalo Politické ústředí ( PÚ ), jehož cílem byla obnova předmnichovského Československa. Počátkem léta 1939 vzniklo jádro organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ ( PVVZ ), která sjednocovala levicově orientované demokraty. Největší ilegální organizaci demokratického křídla odboje představovala v prvním roce okupace Obrana národa ( ON ), kterou vybudovali exponenti bývalé československé armády. Na jaře 1940 byl založen zastřešující orgán demokratického odboje Ústřední vedení odboje domácího ( ÚVOD ). Gestapo nejdříve odhalilo vedení Obrany národa, přičemž postupně rozkrývalo i sítě dalších organizací. Do přelomu let 1941/1942 byla centra tzv. národního odboje z větší části rozbita; dílo zkázy dokonaly represálie po atentátu na Reinharda Heydricha. Od druhé poloviny roku 1942 do roku 1944 probíhala obnova odbojových buněk, vznikl Přípravný revoluční národní výbor ( PRNV ).

Druhou větev domácího odboje tvořily komunistické organizace, které řídil ilegální ústřední výbor KSČ. V důsledku zásahů Gestapa se postupně vystřídaly čtyři komunistická centra. V závěru války se jako vrcholný orgán celého českého odboje vytvořila Česká národní rada ( ČNR ), která zahrnovala zástupce komunistů i demokratů. Řídila povstání v květnu 1945.

Domácí odboj byl podporován ze zahraničí. Z Velké Británie, kde působila československá exilová vláda, bylo do Protektorátu vysláno 27 výsadků. Sovětští parašutisté plnili na okupovaném území především zpravodajské úkoly, v letech 1944–1945 organizovali partyzánské hnutí.

Prvním masovým projevem českého národního odporu se staly demonstrace 28. října 1939, v den výročí samostatného Československa. Nacisté odpověděli tvrdou represí namířenou především proti studentům, která dosáhla vrcholu po projevech odporu při pohřbu Jana Opletala. Úder gestapa ze 17. listopadu 1939 dal podnět k zavedení mezinárodního Dne boje studentů za svobodu. Devět studentských funkcionářů skončilo na popravišti, další stovky byly odeslány do koncentračního tábora.

Na vzestup intenzity odbojových akcí a nárůst počtu sabotáží ve válečné výrobě a dopravě odpověděl zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich 27. září 1941 zavedením civilního výjimečného stavu ( Civilní výjimečný stav ). Do odvolání stanného práva v lednu 1942 bylo popraveno několik set lidí. Druhému stannému právu, vyhlášenému po atentátu na Heydricha 27. května 1942, padly za oběť další nevinní. Stanné soudy vynesly 1412 rozsudků smrti, odvetné akce v Lidicích a Ležákách neušetřily ženy ani děti.

Hlavní orgán represe, Gestapo, začal s preventivním zatýkáním komunistů, sociálních demokratů, německých emigrantů a nepohodlných Židů už 15. března 1939. Do roku 1945 proběhlo několik zatýkacích vln postihnuvších inteligenci, rodiny emigrantů, legionáře a členy Sokola či komunisty a sociální demokraty. Mnoho obětí si vyžádala partyzánská válka na přelomu let 1944/1945. Za podporu partyzánů se nacisté mstili mimořádně nelítostně. Dokumenty zpravují o tom, že německé věznice a soudy pracovaly do posledních protektorátních dnů.

Nutno říci, že aktivního odporu proti okupantům se účastnila jen určitá část obyvatel Protektorátu. Spolu s proněmeckým aktivismem, tj. otevřenou spoluprací s okupanty, tvořil odboj rozeznatelný pól tehdejší české společnosti. Zbylý, a tím i největší prostor, vyplňovala v zásadě navenek loajální, avšak vnitřně protiněmecky orientovaná část národa.

Proněmecký aktivismus

Dávno před nacistickou okupací existovala v Československu různá uskupení tvořená fašisty a antisemity, kteří se netajili svými sympatiemi k hitlerovskému Německu. Nicméně jejich nadějím na zisk politické moci, které ožily po 15. březnu 1939, okupanté nevyšli vstříc. Skupiny tvořené podivnými existencemi libujícími si ve výtržnostech a hrubých, vulgárních heslech nemohly být Němcům prospěšné. Architekti okupační politiky podporovali jiný druh přisluhovačství reprezentovaný těmi, jež mohli přinášet hmatatelný prospěch nacistické propagandě. Jádro tohoto tzv. proněmeckého aktivismu proto tvořila společnost redaktorů a novinářů v čele s Emanuelem Moravcem, od ledna 1942 ministrem školství. Nástroje vlivu na veřejné mínění, rozhlas a tisk, se v rukou těchto Čechů staly mimořádně zrůdnou zbraní nacistické propagandy v Protektorátu. Vedle toho vznikaly různé oficiální instituce aktivní kolaborace, z nichž lze za nejnebezpečnější považovat Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě právě proto, že se koncentrovalo na převýchovu české mládeže k ideologii nacismu. Nutno říci, že na pomezí pasivní kolaborace a proněmeckého aktivismu se od ledna pohybovala i nová, Heydrichem sestavená protektorátní vláda. Není tedy divu, že poválečné procesy s hlavními představiteli proněmeckého aktivismu a s členy protektorátní vlády patřily ve veřejnosti k nejvíce sledovaným.

„Šedá zóna“ české společnosti

Ostatní českou společnost, tedy všechny ty, kteří prožili období 1939–1945 mezi póly představujícími protinacistický odboj a proněmecký aktivismus (také udavačství a jiné formy kolaborace) lze obecně označit jako jakousi „šedou zónu“. Tito lidé víceméně plnili to, co od nich okupační moc očekávala. Vykonávali službu u protektorátní policie podléhající německým represivním složkám, učili v nacisty reformovaných českých školách, pracovali v zemědělské i průmyslové výrobě, která sloužila potřebám válečného hospodářství. Svůj vzdor vůči nenáviděným okupantům dávali najevo nejrůznějšími formami tzv. pasivního odporu (úmyslné porušování jazykových nařízení, anekdoty apod.), intenzivní solidaritou s rodinami perzekvovaných nebo četbou nedovolené literatury. Množství z těchto Čechů vystoupilo proti nacismu v závěrečných dnech okupace, ať už stavěním barikád v Praze nebo udržováním pořádku, hlídáním důležitých objektů či střežením klíčových dopravních uzlů v ostatních městech a obcích osvobozovaného území Čech a Moravy.

Německé obyvatelstvo Protektorátu

Němci v Protektorátu Čechy a Morava se sami členili do tří skupin. První skupinu tvořili říšští Němci (Reichsdeutsche). Ti přicházeli po březnu 1939, aby zastávali vedoucí pozice v nacistickém okupačním a represivním aparátu. Druhá a nejpočetnější skupina pak zahrnovala v Čechách a na Moravě usídlené etnické Němce ( Volksdeutsche ). Kromě toho nacisté rozeznávali ještě tzv. Streudeutsche , etnické Němce žijící v českomoravském prostoru v diaspoře, tj. jednotlivce či rodiny rozptýlené po území Protektorátu především v místech s převažující českou populací.

Jednou z hlavních kontur nacistické politiky v Protektorátu bylo výrazné protěžování kmenových/etnických, tj. neříšských Němců (Volksdeutsche). Už v dubnu 1939 získali dřívější českoslovenští státní přílušníci německé národnosti privilegovaný status tím, že se stali německými státními příslušníky, aniž by pozbyli práv příslušníků Protektorátu. Ošetřena byla i případná asimilace: sňatky mezi německými a protektorátními příslušníky byly povolovány jen tehdy, zavázali-li se manželé, že budou své děti posílat do německých škol. Jejich děti koneckonců zpravidla získávali německou státní příslušnost.

Jedním z prvních kroků politiky posilování německé národnosti v Protektorátu byla podpora německého školství. Už v srpnu 1939 byly převedeny německé vysoké školy pod správu samotné Říše, dále byla zakládána německá kulturní centra nebo divadla. Kulturní svaz Němců , instituce specializující se na německé školství v Protektorátu, budoval desítky nových německých škol a domovů mládeže.

Vedle toho plynuly milióny říšských marek ročně na podporu osídlování českomoravského prostoru etnickými Němci. Tuto formu germanizace měl na starosti úřad pověřence říšského komisaře pro upevnění Němectví a Pozemkový úřad. Po dobu existence Protektorátu ovšem osídlování masivních rozměrů nenabylo.

Na závěr je třeba říci, že protektorátní etničtí Němci nebyli zproštěni služby ve wehrmachtu. Po návratu z bojiště jejich privilegované postavení ještě vzrůstalo, neboť německé úřady vycházely ještě ochotněji vstříc jejich požadavkům na prestižnější pracovní zařazení apod.

Obnovení Československé republiky

S postupujícím koncem války, v reakci na několikaletý útisk, vypuklo v Praze dne 5. května 1945 povstání lidu proti okupační moci. Do kapitulace Německa 7. května tak padlo za oběť mnoho dalších můžů i žen. Obnovená republika chystala pro nacisty a zrádce soudní tribunály. Před Národním soudem v Praze a jednotlivými tzv. mimořádnými lidovými soudy tak stanuli zástupci okupačního aparátu, členové protektorátních vlád, aktivističtí novináři, udavači a další kolaboranté. Hlavní postava nacistické zvůle, Karl Hermann Frank, byl v Praze popraven; zato přední zástupce proněmeckého aktivismu a národní zrady, ministr školství Emanuel Moravec, světské spravedlnosti unikl – spáchal sebevraždu 5. května 1945.

Literatura

BRANDES, Detlef, Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Prostor, Praha 1999.

ČVANČARA, Jaroslav, Někomu život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc. Laguna, Praga 2002, 2003, 2008.

GEBHART, Jan - KUKLÍK, Jan, Dramatické i všední dny protektorátu. Themis, Praha 1996.

KOKOŠKA, Stanislav, Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. NLN, Praha 2005.

MARŠÁLEK, Pavel, Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939-1945. Nakladatelství Karolinum, Praha 2002.

PASÁK, Tomáš, Pod ochranou říše. Práh, Praha 1998.