V Policejní věznici Terezín

Studenti netušili, kam vlastně jedou, byla již tma. Při vystupování slyšeli štěkot psů a posléze i viděli své spolužáky stát u zdi, kde byli obklopeni dozorci s obušky a se psy, což působilo velmi špatně na jejich psychiku.

Poté absolvovali přijímací proceduru, která se ani v tomto případě neobešla bez ran a facek. Otta Rehberger, jeden ze studentů, vzpomíná, že po určité době "je volali do přijímací kanceláře, tam museli vyndat vše z kapes. Drobné peníze si mohli nechat. V přijímací kanceláři mezi nimi procházel Jöckel. Díval se, kdo co odevzdává. Otto měl v kapse kuličku, kterou sebral na střelnici. Jöckel to uviděl a dal mu facku…"

Následovně vyfasovali esšálek a deku a byli odvedeni na cely, někteří se dostali na celu č. 5, jiní na celu č. 10. Vězeňské oblečení dostali až v pondělí. Studenti vzpomínají, že například cela č. 10 byla prázdná. Slamníky tam byly, prostěradla ale ne. Bylo tam však moře blech a košile měli brzo všichni úplně zkrvavené. Teprve za několik dní jim ze skladu oděvů vydali vězeňské "mundúry".

Ostatní vězni je dobře přijali, utěšovali je, že půjdou určitě brzo domů. Na cele se večer povídalo, vězni se vzájemně povzbuzovali. Vyrobili si také stolní hru "dáma", kterou si krátili volný čas.

pokračování Pracovní nasazení