Emilie Blažková (1924–2003)
Památník Terezín.
Nadějná malířka, do jejíhož života se navždy vrylo trauma způsobené vězněním v Policejní věznici Terezín.
Ema Blažková nenavštěvovala roudnické gymnázium od primy. Nastoupila do něj až v osudném školním roce 1941/1942, a to právě do septimy, jejíž všichni žáci byli 20. června 1942 zatčeni.
Původně studovala na gymnáziu ve Vodičkově ulici v Praze. V létě 1941 zažádal její otec o přeřazení své dcery na roudnické gymnázium. Žádosti bylo vyhověno, Ema se přestěhovala ke svému strýci do Račiněvsi a do školy do Roudnice jezdila na kole.
Ema a neuskutečněná výstava
V té době již malovala a dokonce v květnu 1942 podala na ředitelství gymnázia žádost o možnost uspořádání výstavy vlastních kreseb a olejů v Roudnici nad Labem v době hlavních prázdnin. Z protokolu gymnázia z 29. května 1942 se dozvídáme, že jí tato možnost byla povolena. Musela však sama dbát na příslušné veřejnoprávní a policejní předpisy. Vždyť povolení bylo vydáno jen dva dny po atentátu na Reinharda Heydricha. Později – 23. 6. 1942 – uspořádání výstavy odsouhlasil i Tschechischer Landesschulrat für Böhmen in Prag, ovšem na této listině již můžeme číst poznámku připsanou ve škole: "t. č. nepřichází v úvahu, ježto žadatelka je ve vazbě"1.
Ema a věznění v Policejní věznici Terezín
V dochované vzpomínce na zatčení zachytila Ema moment, kdy byly dívky odváděny z gymnázia a kolem chodily nějaké maminky na nákup. Paní Groulová, maminka spolužačky Geni, omdlela.
Také popisuje pobyt dívek v Malé pevnosti. Dívky byly umístěny na nově zřízeném ženském dvoře na cele č. 21. Hrozně na ně zapůsobilo zejména to, když za nimi zapadly dveře a bylo zamčeno.
„Na cele č. 21 nás bylo jen šestnáct. Všechny jsme si nalezly na to nejhornější patro. Někdy v červenci přišly ženy z Kubišova příbuzenstva….“2
Postupně si dívky na život v cele přivykaly, snažily se přežívat, jak to šlo: „Z počátku se o nás nestarali. Strčili nám sem kýbl s polévkou a nechali nás na pokoji. Zpočátku jsme dost plakaly, ale potom se také blblo. Vykládaly se karty, věštilo se z kafe atd. …“3
Emin výtvarný duch ani zde nezahálel. Mít v pevnosti tužku bylo velmi cenné a zároveň nebezpečné (za zakázanou věc byly za trest klencáky – dřepy). První tužku Ema dostala od své spolužačky. Nechala si z ní pouze tuhu a tu měla schovanou ve škvíře na podlaze. Další tužku pak dostala od holek, které byly v tzv. „šojerkomandu“ – uklízely v kancelářích.
Ema na svých obrázcích dovedně zachytila každodenní život vězněných, zpodobnila některé své spolužačky, malovala též Miladu Horákovou, v té době vězněnou v Malé pevnosti. Nakonec se o její dovednosti dozvěděly i dozorkyně na ženském dvoře. Nebyla za držení tužky potrestána, naopak kreslila obrázky i pro ně.
Obrázky Emy Blažkové: Ranní toaleta, PT 2322, © Martina Bezoušková, Marek Gasparovič
Po večerce, PT 2329, © Martina Bezoušková, Marek Gasparovič
My bysme chtěli domů, PT 2310, © Martina Bezoušková, Marek Gasparovič
Vězeňkyně na dvoře, PT 2317, © Martina Bezoušková, Marek Gasparovič
Pracovat začaly dívky až někdy v srpnu 1942. Sklízely zelí a brambory. Na sklizeň zelí vzpomíná Ema takto:
„Při sklízení zelí jsme dělaly to, že když se bachař nekoukal, vrhly jsme se na jednu hlávku a celou jsme ji roztrhaly, takže z ní nic nezbylo, protože ukrást hlávku celou a schovat ji nebylo možné.“4
Stejně jako jiní vězni i Ema posílala domů motáky, a to zašité v prádle. Její maminka vždy prádlo prohlížela a motáky našla. Když pak byla Ema propuštěna domů, měla asi 14 vzkazů pro další rodiče a příbuzné. Některé texty se i učila nazpaměť.
Propuštění z věznice
Ema byla propuštěna 2. listopadu 1942. Poté však byla poslána na manuální práci - odklízet roští v křivoklátských lesích. Tam za ní už mohli jezdit rodiče. Před Vánocemi se vrátila domů.
1 Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích, fond č. 752 - Gymnázium Roudnice n. L., k. č. 18.