Miroslav Kubík (nar. 1925)

Přežil nástrahy tří nacistických "lágrů" díky své nezdolné vnitřní síle a ohromné podpoře milující rodiny.

Sám Miroslav Kubík nazval celou dobu věznění s nadsázkou "Třemi roky prázdnin". Postupně byl vězněn v Policejní věznici Terezín, od podzimu 1942 v koncentračním táboře Osvětim I. a na konci srpna 1943 byl transportován do koncentračního tábora Dachau, kde byl až do osvobození na jaře 1945.

Osud Miroslava Kubíka byl zpečetěn necelý měsíc po zatčení roudnických studentů gestapem, 20. června 1942. Na začátku července 1942 poslalo kladenské   gestapo K. H. Frankovi zprávu o zatčení roudnických studentů. V této zprávě je sedmnáctiletý Miroslav Kubík označen za jednoho z několika studentů, kteří patřili mezi hlavní osnovatele „atentátu“ na řídícího učitele německé obecné školy, Alfréda Bauera. V hlášení je zaznamenán záměr poslat zmíněného Miroslava Kubíka spolu s několika dalšími spolužáky do koncentračních táborů, ostatní studenti byli po 3–6 měsících propuštěni.

Slávkovi rodiče se v průběhu doby, kdy byl uvězněný, snažili o jeho propuštění. Jeho otec, pan Theodor Kubík, psal například žádosti o propuštění do Kanceláře prezidenta republiky, avšak jeho snažení bylo neúspěšné.

Policejní věznice Terezín

Ve svých vzpomínkách na zatčení Slávek vypráví zejména o velmi tvrdé přijímací proceduře ve věznici. Během výslechu, který vedl gestapák Oskar Felkl, mající před sebou sklenku vína a jahody, dostal Slávek několik ran obuškem zezadu na temeno hlavy. To bylo velmi bolestivé.

Po skončení výslechu se Slávek Felkla zeptal, zda může napsat domů, za což obdržel ránu pěstí, po které spadl na zem ke zdi.

V policejní věznici byl umístěn v cele č. 7, později na cele č. 1. Nejhorších zde bylo prvních 14 dní, kdy se studenti "těšili" zvláštní přízni dozorců, kteří je často krutými způsoby trestali za malicherné přestupky, kopali do nich, bili je. Stejně jako ostatní studenti i Slávek vzpomíná zejména na brutální počínání dozorců poté, co jeden z nich přistihl studenty, jak při práci se senem bez dovolení odpočívají.

Slávek pracoval postupně v různých komandech, např. v truhlářské dílně; mimo Malou pevnost v komandu   Reichsbahn , v litoměřické nemocnici, ve dvou komandech v Kopistech.

Při práci v komandu Bast v Kopistech na dvorku rodiny Skálovy opravovali vězni dřevěné transportní bedýnky na zeleninu s nápisem Bast Sudetenland. O stravu se tam starali Skálovi a Beranovi a jak vzpomíná Slávek, šlo o pokrmy, o kterých se v tehdejší době civilistům ani nesnilo (např. řízky). Díky práci mimo Malou pevnost měl také možnost několikrát zahlédnout členy své rodiny, jednou otce, jednou své dva bratry, jež ho přišli tajně pozdravit.

Velmi těžce na studenty zapůsobila smrt dvou spolužáků.

Koncentrační tábor Osvětim

Pohled do tábora Osvětim I. (Památník Terezín)

Na konci září 1942 byl Slávek zařazen do transportu do KT Osvětim. S ním odjelo také 5 dalších studentů z Roudnice n. L.. V Drážďanech však byli rozděleni a do koncentračního tábora v Osvětimi dorazil již jen se dvěma spolužáky. První noc zde proseděl Slávek na betonové podlaze záchodu. Další den již nastalo rozdělení do komand. Pro svůj mladistvý vzhled byl Slávek ponechán na bloku na úklidové práce, což mělo své výhody (odpadla těžká práce), ale i nevýhody (menší příděly jídla). Velmi brzy zde Slávek poznává, co vše s vězni může udělat hlad.

"Vězni si chléb mezi sebou kradli, za což byl trest 25 ran. Druhý den ten samý vězeň opět ukradl spoluvězni chléb, tentokrát si sám dobrovolně vybral smrt na „dráty“ (dráty kolem tábora byly pod vysokým napětím), aby se vyhnul jinému trestu."

Slávek se snažil zajistit si nějaké „konexe“ v táboře, ve volném čase se seznamoval s dalšími spoluvězni a díky tomu se mu podařilo dostat se na blok č. 28, na tzv. Krankenbau (ošetřovna, nemocnice). Bylo to právě včas, neboť sám začal mít zdravotní problémy – vředy na nohách, dostal tzv. „durchfall“ (v lágru velmi obávaný průjem), navíc mu někdo ukradl prádlo, které si vypral, a začal vypadat jako „   musulman “. Na Krankenbau se dostal v listopadu jako pacient i další roudnický student Alexander Svět, který tam po vyléčení zůstal jako pomocný ošetřovatel.

Pohled do tábora Osvětim I. (Památník Terezín)

Korespondence s rodinou

V této době byli Kubík se Světem předvedeni na jedno z oddělení velitelství tábora, kde jim bylo řečeno, že nebudou-li psát řádně domů, dostanou pětadvacet. Toto jednání bylo zřejmě důsledkem toho, že maminky Slávka a Alexandra (Dády) Světa napsaly na správu tábora dotaz, jak je možné, že jejich synové domů nepíšou, přičemž ony mají o své děti obrovské starosti.

Slávek psal domů tak často, jak jen to bylo možné a stejně tak i celá jeho rodina mu poskytovala svými dopisy plnými lásky obrovskou morální podporu. Slávek se snažil psát domů optimisticky vyznívající dopisy, ve kterých zamlčoval svoji opravdovou situaci, úzkostlivě se vyhýbal zmínce o životě a lidech v lágru, to vše hlavně kvůli tomu, aby nezadal cenzuře důvod k zadržení a neodeslání dopisu.

Rok 1943 v Osvětimi

Na jaře 1943 byl Slávkův vedoucí, Polák Nabrdalik poslán do jiného tábora. Místo něj přišel jiný, nacionálně založený Polák, kterému nebylo moc po chuti, že tak dobré místečko zabírá Čech, a Slávek Kubík viděl, že se musí poohlédnout po jiném místě.

Dalším komandem, kde v Osvětimi Kubík pracoval, byl „Landwirtschaft“ (práce v zemědělství). K jeho povinnostem tu patřil i úklid kanceláře dvou SS, kteří dohlíželi na zemědělské práce. Zde byl na ubikaci s mladými Ukrajinci, se kterými vycházel dobře, i když mu občas v noci vykradli balík s potravinami, který měl schovaný pod hlavou a jenž dostal poštou od rodičů.

V letních měsících roku 1943 byl Slávek převeden na blok č. 11. Zde byl téměř do konce srpna 1943. Celou dobu doufal, že bude opravdu propuštěn, tuto informaci dal vědět i domů. Jak velké pak bylo ovšem rozčarování, když se dozvěděl, že bude poslán do jiného tábora, a to do Dachau. Byl tam transportován se svými roudnickými spolužáky Světem a Štěpánem.

Koncentrační tábor Dachau

Vstupní brána do KT Dachau po osvobození (Památník Terezín)

Ve svých dopisech domů vylíčil Slávek tábor zcela v růžových barvách. Ve skutečnosti ani zde nebyl život jednoduchý, ale oproti Osvětimi to byl velký rozdíl. Dostal se na blok č. 20, kde byli čeští vězni. Proti Osvětimi se mu to tam zdálo přímo královsky zařízeno: byla zde jakási místnost se židlemi, osobními skříňkami, stoly a pak místnost s třípatrovými kavalci.

Pracoval na různých místech, v „Kammeru“ (sklad oděvů), kde se spolužákem Arnoštem Štěpánem mocně „organizoval“, tj. kradl svetry, které rozdával spoluvězňům. Dále se dostal jako Elektriker-Lehrling (elektrikářský učeň) do SS Waffenwerkstätten (zbrojařské dílny). V červnu 1944 se Slávkovi podařilo poslat z Dachau domů na černo dopis, ve kterém popsal denní režim vězňů: vstávalo se v půl páté, v půl šesté byl apel, ve tři čtvrtě na šest odchod do práce. Pracovalo se s čtvrthodinovou přestávkou do půl dvanácté. Odpoledne byla směna od 12:45 do 17:45. Pak následoval odchod do lágru. Po večeři se šlo spát - asi v půl deváté.

V létě 1944 pracoval Slávek v komandu „Plantáže“. Jednalo se většinou o práci s rýčem, v zimě vězni většinou čistili a loupali cibulky gladiol.

Již od jara 1944 prožívali vězni v táboře nepříjemné nálety, to pokračovalo i na podzim, poté v zimě a na jaře roku 1945. V této době do tábora přibývalo mnoho vězňů z jiných táborů, takže poměry na blocích už byly velmi stísněné. Tábor byl osvobozen 29. dubna 1945.

Pohled na areál tábora v Dachau po osvobození (Památník Terezín)

Ačkoliv byla v táboře vyhlášena karanténa, Miroslavu Kubíkovi se společně s Alexandrem Světem podařilo z tábora dostat pryč. Několik dní se skrývali u jedné německé rodiny v městečku Dachau a pak se 13. května 1945 vydali pěšky domů.

Do Roudnice dorazili v podvečer 18. května 1945, tedy téměř tři roky po zatčení ve třídě své školy.

Příběh končí v roudnickém gymnáziu v červnu 1945...

V červnu 1945 přišel na gymnázium v Roudnici nad Labem, tedy na školu, kam se Slávek po skončení války opět vrátil, dopis od Adolfa Ambrože, ředitele měšťanské školy v Českých Budějovicích.

Adolf Ambrož strávil dva roky s Kubíkem, Světem a Štěpánem v KT Dachau. V dopise vyzdvihuje morální kvality všech chlapců, které vynikaly v hrůzném prostředí koncentračního tábora.

Ředitel roudnického gymnázia tehdy svolal celou školu – včetně zmiňovaných studentů  – a před celým shromážděním tento dopis přečetl.