Školství za protektorátu

Školství za Protektorátu

Jan Špringl

Základní rozdělení protektorátních škol

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava přistoupila německá okupační moc v souvislosti se zaváděním nových pořádků v mnoha sférách života obyvatel českých zemí postupně také k úpravě školství, a to jak po stránce ideové, obsahové, organizační, správní, kvantitativní i kvalitativní. V historii protektorátního školství můžeme rozlišit dvě hlavní etapy, mezi které můžeme vetknout jako mezník rok 1943, ve kterém došlo po porážce Německa a jeho spojenců v bitvě u Stalingradu k vyhlášení totální války. Hlavní rozdíl mezi zmiňovanými dvěma etapami je skryt v převažujících důvodech úprav a změn v českém školství. Pro první období jsou charakteristické důvody politické a koncepční, pro období druhé pak příčiny přímo či nepřímo související s probíhající válkou a situací na frontách.

V době první československé republiky mohl být zřizovatelem školy stát, orgány místní samosprávy, soukromý subjekt či církev. Protektorátní školství zpočátku přejímalo systém Československé republiky, který také zohledňoval národnostní princip vzdělávání: každá z uznaných národnostních menšin měla právo vzdělávat své příslušníky ve svém jazyce. Vedle českých a slovenských škol tedy existovaly i školy německé, polské, maďarské apod. Vzhledem ke skutečnosti, že v prvorepublikovém Československu byly i Židé uznáváni jako právoplatná národnostní menšina, existovaly i školy židovské, ovšem samozřejmě bez toho, že by na nich musela být hebrejština vyučovacím jazykem.

V průběhu existence Protektorátu však postupně dochází k omezení výše představené rozmanitosti a školství se pak od léta 1942 (po uzavření židovských škol) dělí z hlediska národnostního na dvě základní větve: českou a německou.

Typy škol

V Protektorátu navštěvovali nejmladší žáci obecnou školu. Z její páté (od září 1941 čtvrté) třídy mohly děti přecházet prakticky bez omezení buď na školu měšťanskou (od roku 1941 nazývanou hlavní školou), nebo po složení přijímacích zkoušek do některého z typů tehdejších gymnázií (reálného, reformně reálného, klasického), či na reálnou školu (s dominancí praktických a technických předmětů). Ti, kteří neodešli na gymnaziální studium či reálku, mohli být po vychození měšťanky přijati buď na učitelský ústav, anebo na nějakou školu odbornou, jichž bylo rozeznáváno více typů (obchodní, průmyslové, mistrovské, rolnické, hospodářské apod.), či učňovskou nebo pokračovací. Jako střední školy však byly uznávány pouze gymnázia, reálky a učitelské ústavy. Po absolvování střední školy mohli schopní žáci pokračovat ve studiu na českých vysokých školách, nicméně pouze do listopadu 1939, kdy byly tyto z vůle okupační moci uzavřeny. Jedinými protektorátními vysokými školami pak byly pouze pražská Německá Karlova univerzita a německá technická vysoká učení v Praze a v Brně.

Výše představená struktura byla ovšem v průběhu existence Protektorátu změněna. Od roku 1941 byl například nařízen výběr na měšťanskou školu. Ti, kteří v něm neuspěli, měli povinnou osmiletou školní docházku dokončit na škole obecné. Okupanté vedle toho také přistoupili k omezení typů českých středních škol: ve stejném roce bylo nařízeno, že počet žáků reformně reálných gymnázií a reálek má zákazem přijímání nových studentů klesat, až tyto budou zrušeny. Na klasická gymnázia pak neměly být přijímány žádné žákyně, na reálná gymnázia pak pouze v poměru jedno děvče ke třem chlapcům (jestliže se v místě školy ovšem také nacházelo dívčí reálné gymnázium, neměla být na smíšené gymnázium přijata žádná studentka).

Přístup okupantů k českému školství – obecné principy

Okupační úřady – orgány německé správy Protektorátu požadovaly od českého školství, aby vychovávalo českou mládež k loajálnímu postoji vůči Velkoněmecké říši a nacionálně socialistické ideologii za účelem vytvoření poslušné a spolupracující masy příslušníků nejmladších generací, jež by se spolupodílela na Německem vedeném boji za nacistickou „Novou Evropu“, anebo mu alespoň v tomto boji nečinila obtíže. Vedle toho se také snažily celkově snížit vzdělanost česky mluvících obyvatel Protektorátu prostřednictvím zásahů do skladby učiva a omezováním počtu vybraných typů českých škol. V neposlední řadě bylo také školství využíváno jako nástroj germanizace české mládeže, ať jazykové či ideové. Středoškolští učitelé určitých ideologicky důležitých aprobací se museli účastnit přeškolovacích kurzů, které se konaly ve školícím středisku v Rankenheimu u Berlína. Podobná školení pak probíhala také v různých místech Protektorátu, a to nejen pro učitele středních škol.

Výše zmiňovanému bylo postupně podřízeno vše, co bylo s českým školstvím spjaté. Byla změněna skladba učebních předmětů a jejich obsah, bylo posíleno vyučování německého jazyka, docházelo k rušení a zavírání určitých typů škol buď na základě programových změn, nebo z důvodů represivních. Učitelé byli podrobeni politickému, jazykovému (dobrá znalost němčiny byla povinná) a přirozeně i rasovému prověření – ti, kteří jím neprošli úspěšně, museli svou profesi opustit a případně byli ještě dále pronásledováni. V případě středních škol je také direktivně nařizováno, kolik žáků může být přijato ke studiu a kolik může postoupit do jednotlivých ročníků. Tím byl snižován nejen počet těchto škol, ale i jejich žáků.

Česká školská správa, která byla po vzniku Protektorátu zachována, se zpočátku sice snažila snahám okupačních úřadů čelit, nicméně po represivních zákrocích a výměně jejích vedoucích pracovníků i zvýšení celkového dohledu bylo stejně jako i v jiných sférách jasné, že její možnosti jsou značně omezené. Toto je pak ještě markantnější poté, co se z vůle okupační správy stává v lednu 1942 ministrem školství představitel proněmeckého aktivismu a symbol kolaborace s nacisty Emanuel Moravec , jenž na tomto postu vystřídal univerzitního profesora a právního historika Jana Kaprase, blízkého přítele po atentátu na Heydricha popraveného premiéra druhé protektorátní vlády Aloise Eliáše.

Programové omezování počtu českých škol a žáků

Po uzavření Mnichovské dohody byla z odejmutého pohraničí přesunuta do vnitrozemí celá řada českých škol, ať již například středních, či odborných. Po obsazení zbytku českých zemí a vzniku Protektorátu okupanté v rámci své snahy o všeobecné snížení vzdělanosti českého obyvatelstva nejdříve nařídili, aby střední školy takto přestěhované byly zrušeny. Jednalo se například o gymnázia v Úpici (přesunuté z Trutnova), ve Frenštátu pod Radhoštěm (přesunuté z Nového Jičína), ve Vodňanech (přesunuté z Prachatic), v Terezíně (přesunuté z Litoměřic) či v Židlochovicích (přesunuté z Hustopečí). Dalším následným postihem bylo slučování některých středních škol, avšak počet jejich žáků po spojení neodpovídal počtu dvou škol, ale pouze jedné. Bylo totiž přesně určováno, kolik žáků může být přijato do jejich prvních ročníků a kolik může postupovat z ročníků nižších do ročníků vyšších. Na některé typy škol pak neměli být vůbec přijímáni noví žáci, čímž mělo postupně dojít k jejich zániku. Postupně tedy klesal nejen počet škol, ale i jejich žáků. Ti z nich, kteří by měli za normálních poměrů možnost studovat, ale nyní nemohli, se pak museli zapojit do pracovního procesu. Okupační úřady těmito opatřeními tedy na jedné straně snížily úroveň vzdělanosti mládeže a na straně druhé pak získaly pracovní sílu, kterou mohly přikázat do válečné výroby.

Nárazové represivní postupy vůči českému školství

Vedle programového rušení českých škol, které bylo prováděno postupně, přistupovali okupanti i k zavírání a rušení konkrétních škol na základě akcí represivních policejních složek (Gestapa) jako součásti postihu za protiněmecké projevy jejich žactva či učitelstva, ať již skutečné či údajné. Například od ledna do listopadu 1941 bylo zaznamenáno celkem 62 případů politicky nepřístojného chování žactva, což bylo pro okupační orgány velmi znepokojující. V Pelhřimově tak bylo kvůli obvinění, že jeho žáci zaslali na německé úřady hanlivé anonymní dopisy, zavřeno reálné gymnázium. Jeho studentům pak bylo zakázáno pokračovat ve studiu na jakékoliv jiné střední škole. V Jilemnici bylo reálné gymnázium uzavřeno kvůli nevhodnému chování studentů o přestávce (zesměšňování árijského pozdravu), na Kladně byla zavřena Vyšší průmyslová škola kvůli podezření, že její studenti zaslali hanlivý dopis na protektorátní úřady apod. Na reálném gymnáziu a průmyslové škole v Roudnici nad Labem byly v době po atentátu na Heydricha zaznamenány projevy protinacistického smýšlení studentů, na jejichž základě sice nedošlo k zavření těchto škol, nicméně několik desítek žáků bylo Gestapem zatčeno a někteří pak během věznění zahynuli.

Odraz válečné situace ve školství

Vedle rušení a zavírání středních škol dochází i k zabírání školních budov, které jsou potom využívány pro válečné účely. Takovéto případy můžeme zaznamenat již před vypuknutím druhé světové války a samozřejmě pak markantněji v jejím průběhu. Budovy jsou využívány jako kasárna, lazarety či je v nich zaváděna válečně důležitá výroba. Některé školy jsou takto během let 1939 až 1945 obsazeny armádou i několikrát. V roce 1939 byla například na přechodnou dobu obsazena budova gymnázia v Berouně a v Českém Brodě. Obě dvě školy potom byly postiženy ještě jednou, první v srpnu 1944, kdy byl v jeho prostorách zřízen vojenský lazaret, druhá potom v lednu 1945. Klatovská gymnaziální budova byla obsazena od podzimu 1940 celý jeden rok, trvalým nebo dočasným vystěhováním byla postižena například gymnázia v Německém Brodě, v Domažlicích, v Náchodě, v Humpolci, v Pardubicích, nebo v Benešově. V Praze pak například Vančurovo gymnázium na Smíchově: nejdříve byly jeho prostory postupně zabírány pro potřeby sousední německé školy a pro potřeby protiletecké ochrany, pak se ústavní kaple stala slavnostní síní NSDAP a nakonec byla celá budova přeměněna v dílny využívané pro válečnou výrobu. Přemísťováno bylo i pražské Nerudovo gymnázium, které se muselo stěhovat celkem dvakrát. Nejdříve kvůli jednotkám SS, podruhé kvůli vojenskému lazaretu. Příklady bychom nalezli i v případě jiných typů škol. Problém byl řešen sestěhováním několika škol do jediné budovy, anebo vyučováním v prostorách náhradních, hostincích apod. V některých případech docházelo i k dočasnému zastavení vyučování a žáci se jednou za určitý čas scházeli, aby jim byly zadávány úkoly k samostudiu. Průběh vyučování byl také narušován nálety spojeneckých letadel , a to zejména v posledním válečném roce. Pracovní potenciál žáků všech typů škol byl využíván při sběru rostlinných plodin i hmyzu (např. chroustů, ze kterých byla vyráběna krmná směs pro dobytek), použitých surovin, předmětů a materiálu, který pak byl recyklován ve válečné výrobě, zasílán vojákům na frontu nebo totálně nasazeným dělníkům.

Německé protektorátní školství

Okupační úřady se snažily, aby německé školy různých typů byly oproti českým školám všeobecně zvýhodňovány a aby žádné z německých dětí, ani dětí ze smíšených manželství (česko-německých), nemuselo navštěvovat české školy, což bylo nakonec úplně zakázáno. Byl navýšen počet německých škol: počet obecných a měšťanských škol v průběhu existence Protektorátu narostl více než dvakrát a zvýšil se i počet středních škol. Po vzniku Protektorátu se struktura německých škol začala přetvářet podle vzoru existujícím v Německu, a to po stránce organizace i učiva. Německé školy mohly navštěvovat i děti českého původu, nicméně jejich počet nesměl přesáhnout jednu čtvrtinu počtu žáků ve třídě a zájemci byli podrobováni přezkoušení, v kterém hrálo roli rasové, zdravotní, politické i sociální hledisko rodin, ze kterých pocházeli.

Vzdělávání dle nacistů rasově méněcenného obyvatelstva

Po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava začali nacisté přirozeně uplatňovat na jeho území protižidovskou politiku, jež započala diskriminací obyvatelstva označeného dle norimberských rasových zákonů za židovské a končila jeho deportací a systematickým vyvražďováním. Mezi diskriminační opatření patřila samozřejmě i snaha o omezení přístupu Židů ke vzdělání. Nejdříve bylo nařízeno, že z českých škol mají být propuštěni učitelé židovského původu, později, že židovská mládež nesmí navštěvovat jakýkoliv typ školy s německým jazykem vyučovacím na území Protektorátu a nakonec ani školy české a že se může vzdělávat jen ve školách židovských. Těch ovšem nebyl dostatečný počet a navíc byly postupně rušeny. V létě 1942 je pak nařízen úplný zákaz vyučování žáků židovského původu a uzavření všech doposud existujících židovských škol.

K určitému omezení židovských žáků na německých školách v českých zemích docházelo ovšem již v době 2. československé republiky, kdy byli například vyloučeni židovští žáci z československých německých středních škol.

Mimoškolní výchova mládeže

Dle odhadů se po vzniku Protektorátu nacházel na jeho území přibližně 1 milión dospívajících Čechů ve věku 10 až 18 let. Ne všichni ovšem byli členy organizací, které se podílely na jejich mimoškolní výchově, jako byl například Sokol , Orel , Junák , Klub českých turistů, Dělnické tělovýchovné jednoty , či řada dalších kulturních, sportovních či jiných svazů a institucí. Navíc činnost řady těchto organizací je nacisty zastavena (například Sokola, Junáka, Orla). Se vznikem Národního souručenství v roce 1939 také vzniká i jeho mládežnická odnož, Mládež Národního souručenství, která má zastřešovat aktivity organizací pracujících s mládeží. V roce 1942 je ovšem založena nová zastřešující organizace s názvem Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, jejíž hlavní náplní činnosti má být cílená mimoškolní výchova české mládeže ve smyslu nacistických idejí. Členství v Kuratoriu je vyhlášeno jako povinné pro veškeré mladé Čechy ve věku 10 až 18 let. Ovšem ani do konce existence Protektorátu se nepodařilo všechny děti z této věkové skupiny zmiňovanou institucí podchytit, a to zejména z organizačních důvodů. Nejen česká, ale i německá mládež v Protektorátu byla podřízena jednotné mimoškolní výchově. Tu v jejím případě zajišťovala organizace Hitlerjugend (Hitlerova mládež), v níž bylo povinné členství pro všechny dospívající Němce zavedeno v nacistickém Německu již od roku 1936.

Literatura

BOSÁK, František: Česká škola v době nacistického útlaku: příspěvek k dějinám českého školství od Mnichova do osvobození. Praha, SPN 1969.

DOLEŽAL, Jiří: Česká kultura za protektorátu: školství, písemnictví, kinematografie. Praha, Národní filmový archiv 1996.

ČEŠTÍ učitelé v protifašistickém odboji: 1939-1945. Praha, Práce 1978.

KASPEROVÁ, Dana: Výchova a vzdělávání židovských dětí v protektorátu a v ghettu Terezín. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2010.

MORKES, František: Československé školy v letech 2.světové války. Praha, Pedagogické muzeum J.A.Komenského 2005.

NĚMEC, Petr: Úloha školství při germanizaci českého národa v období okupace. In: Sborník k dějinám 19. a 20. století 12, 1991, s. 67-90.

NIKRMAJER, Leoš: Problémy českého a německého školství v jihočeském regionu v období Protektorátu Čechy a Morava. In: Sborník archivu Ministerstva vnitra, 3/2005, s.111-139.

PASÁK, Tomáš: Organizační a správní změny v českém školství v období nacistické okupace. In: In memoriam Zdeňka Fialy - Z pomocných věd historických, Praha, Univerzita Karlova 1978.

ŠPRINGL, Jan: Protektorátní vzor mladého člověka. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942–1945). In: Soudobé dějiny, roč. XI, čís. 1–2 (2004), s. 154–177.

ŠPRINGL, Jan: Berounské gymnázium v období protektorátu. In: Minulostí Berounska 3: sborník Státního okresního archivu v Berouně, Beroun, Státní okresní archiv v Berouně 2000, s. 179-196.