Malá pevnost Terezín

Malá pevnost Terezín

Dalibor Krčmář

Historie Terezína do roku 1941

Terezín nechal vybudovat císař Josef II. jakožto vojenskou pevnost chránící severní hranici habsburského soustátí před vpády pruských vojsk. Opevněný komplex se skládal ze dvou hlavních částí: Hlavní pevnosti - města Terezína, kde kromě kasáren byly vystavěny i civilní domy, a Malé pevnosti, která sloužila pouze armádě. Vojenský význam měl Terezín nejen v dobách habsburské monarchie, ale i v době první československé republiky. Po vzniku Protektorátu v březnu 1939 převzala terezínské vojenské objekty, tedy i Malou pevnost, wehrmacht. Osud Terezína v době 2. světové války byl tragický. Zatímco v Malé pevnosti byla roku 1940 zřízena policejní věznice pražského gestapa, v hlavní pevnosti – městě vzniklo roku 1941 židovské ghetto, které bylo de facto sběrným a tranzitním koncentračním táborem pro Židy do míst jejich vyhlazování.

Založení věznice gestapa v Malé pevnosti

Příčinou založení policejní věznice v Malé pevnosti Terezín byla vzrůstající míra politické perzekuce obyvatel Protektorátu Čechy a Morava - kapacita pražských věznic využívaných gestapem přestala být v roce 1940 dostačující. Objekt Malé pevnosti gestapu vyhovoval ze dvou důvodů: na jedné straně byl z Prahy snadno dostupný a na druhé straně byl dobře střežitelný. Koneckonců Malá pevnost sloužila vězeňským účelům již záhy po svém založení. Život vězňů zde byl velice nepohodlný, neboť cely byly zřízeny v kasematech, tj. prostorách vybudovaných uvnitř samotných valů pevnosti.

Počty vězňů a důvody internace

Branou policejní věznice gestapa v Malé pevnosti prošlo během období okupace na 27 000 mužů a 5000 žen. Nejčastější příčinou věznění byla činnost v odboji či projevy individuálního odporu proti německé okupaci, do čehož spadala i podpora pronásledovaných nebo porušování protižidovských nařízení. Velkou skupinu tvořili lidé stíhaní za pracovní sabotáž a útěky z pracovního nasazení. Jistý počet vězňů se do Malé pevnosti dostal i za hospodářské a kriminální delikty.

Charakter věznice

Věznice gestapa sloužila jako vazební zařízení. Vězňové v ní neměli být internováni po delší dobu, ale měli v ní být pouze přechodně umístěni před deportací na jiná místa - k soudům, do dalších vazebních věznic nebo káznic (pokud již byli odsouzeni). Velká část vězňů však byla bez soudu odeslána do koncentračních táborů. Mnozí z nich se cesty ani nedožili – zemřeli v důsledku nemocí, poprav bez soudu či sadistického týrání ze strany dozorců terezínské policejní věznice.

Životní podmínky

Cely věznice byly přeplněné a špinavé, strava vězňů byla nekvalitní a kaloricky nedostatečná - to způsobovalo podvýživu a vysokou nemocnost. K těmto podmínkám je nutno připočíst ještě ponižování a týrání vězňů dozorci vedenými jejich velitelem Heinrichem Jöckelem. Nejkrutěji bylo zacházeno se židovskými vězni. Od roku 1943 byly v Malé pevnosti také prováděny popravy bez soudu na základě tzv. Sonderbehandlungu (zvláštního zacházení). Celkový počet popravených se odhaduje na 250 až 300 osob. Největší exekuce proběhla v den pádu Berlína – 2. května 1945. Tehdy bylo zastřeleno 49 mužů a 3 ženy. Většinou se jednalo o členy levicových ilegálních organizací (např. Předvoj ). Těsně před osvobozením na jaře 1945 propukla v Malé pevnosti (stejně jako v židovském ghettu) hrozivá epidemie skvrnitého tyfu, která si také vyžádala velké množství obětí. V důsledku nemocí, mučení a poprav zahynulo ve věznici od června 1940 do května 1945 téměř 3000 vězňů, což je necelých 10 % všech průběžně vězněných.

Pracovní povinnost vězňů

Specifikem terezínské věznice gestapa byla pracovní povinnost. Pracovní skupiny vězňů /tzv. kommanda/ se pohybovaly pod dohledem ostrahy jak uvnitř objektu, tak mimo Malou pevnost. V samotné věznici sloužilo několik mužů přímo v administrativě, další ve skladu oděvů a cenností, ve vězeňské kuchyni či v různých dílnách. Starali se rovněž o hospodářská zvířata dozorců nebo pečovali o zahradu. Ti méně šťastní pracovali v oddíle stavebních prací nebo na úpravách terénu kolem Malé pevnosti. Ženy, které byly pracovně využívány méně než muži, pracovaly na poli, pečovaly o dobytek nebo šily a spravovaly oblečení. Mnozí byli přikázáni do tzv. venkovních komand, které pracovaly ve firmách v okolí, na železnici apod. Nejobávanější bylo od roku 1944 tzv. komando Richard, které se spolu s vězni koncentračního tábora Litoměřice (pobočka tábora Flossenbürg) podílelo na stavbě podzemní továrny stejného označení u Litoměřic.

Osvobození

Rovněž osvobození Malé pevnosti Terezín bylo doprovázeno utrpením a úmrtími. Zastavení transportů do jiných represivních zařízení na konci války způsobilo přeplnění cel a zhoršení již tak strastných životních podmínek. Epidemii skvrnitého tyfu, která propukla na jaře 1945, zapříčinila smrt několika stovek zbídačelých vězňů. Poté, co dne 5. května 1945 Malou pevnost opustil dozorčí a strážní personál, rozběhla se organizovaná pomoc na záchranu vězňů zajišťovaná zejména českými zdravotníky z Prahy a Roudnice nad Labem. K těm se přidali lékaři z řad vězňů a sovětské armády, jež do Terezína vstoupila 9. května. Byly zřizovány provizorní lazarety a zajišťovány dodávky zdravotnického materiálu. Byla vyhlášena karanténa, jež se týkala celého Terezína, neboť stejná situace jako v Malé pevnosti byla i v židovském ghettu. Epidemii se podařilo zdolat až koncem května 1945. Za úspěch této záchranné akce ovšem zaplatily svými životy desítky českých, židovských a sovětských lékařů a zdravotníků.

Malá pevnost od roku 1945 do současnosti

Ani po osvobození však nebyla Malá pevnost ušetřena lidského ponížení – sloužila jako jeden z internačních táborů pro civilní německé obyvatelstvo před odsunem na území Německa. Vedle toho zde však také byli spravedlivě uvězněni někteří váleční zločinci před svým odsouzením mimořádným lidovým soudem, jako například sám velitel terezínské věznice gestapa Heinrich Jöckel. Záhy po skončení války byl před bývalou věznicí založen Národní hřbitov s ostatky tisíců obětí nacismu objevených buď přímo v Terezíně, nebo v jeho okolí, u Litoměřic či Lovosic. Jsou na něm také pohřbeni někteří z vězňů, kteří zemřeli po osvobození v důsledku epidemie skvrnitého tyfu. V roce 1947 byl založen Památník národního utrpení, později přejmenovaný na Památník Terezín, který má za úkol připomínat nejen památku obětí věznice gestapa, ale také židovského ghetta a koncentračního tábora Litoměřice (informace o činnosti Památníku naleznete na www.pamatnik-terezin.cz). Malá pevnost je dnes národní kulturní památkou a místem památky utrpení tisíců nevinných lidí.

Literatura:

BLODIG, Vojtěch - LANGHAMEROVÁ, Miroslava - VAJSKEBR, Jan: Malá pevnost Terezín 1940-1945. Praha, V RÁJI 2009.

BUBENÍČKOVÁ, Růžena - KUBÁTOVÁ, Ludmila - MALÁ Irena: Tábory utrpení a smrti. Praha, Svoboda 1969, s. 130-133.

HÁJKOVÁ, Alena - TOMÁŠEK, Dušan: XYZ: Poslední poprava v Terezíně. Praha, Svoboda 1988.

NOVÁK, Václav a kol.: Malá pevnost Terezín. Praha, Naše vojsko 1988.

SAILER, Vojtěch: Byli jsme tři lékaři. Ústí nad Labem, Severočeské nakladatelství 1972.

Terezínské listy. Sborník Památníku Terezín. (Vychází od roku 1970).